Inu, Turecko! Vol. 2

10.7. 2011

Tak, jsem tady zase se svym zaverem naseho cestovani. Nasi dalsi zastavkou se stal starobyly Olympos...

OLYMPOS

Olympos podle naseho pruvodce neni az tak proflakle turisticke misto, narvane autobusy tam vetsinou nejezdi... Nicmene turistu tam bylo i tak dost, zejmena na nedaleke plazi, na kterou se prochazelo ruinami stareho Olympu. Plaz docela pekna, ale uz jsme zazili i prijemnejsi, navic pomerne chladny vitr nas hned prvni den z plaze vyhnal docela brzo.

Olympos je mimo ruin (ktere pripominaji nejake pohadkove, bohem zapomenute misto ukryte v lesich - tedy pokud si clovek da tu praci a sejde z cesty do onoho lesika) a vyletu na nedalekou Chimairu ("magicke" plameny slehajici ze zeme) znamy take svymy "tree houses", neboli domy v korunach stromu. Do tech tedy mely ony pribytky skutecne daleko, nicmene i tak to melo prijemnou atmosferu - "tree house" v olympskem pojeti je vlastne drevena bouda na kulech, kde je jen matrace a nic jineho, ani zaves na oknech, nad dvermi dira... takhle to nezni moc poeticky, ale opak byl pravdou. Vse pusobilo ciste, na zemi lezel koberec, na okno jsem hodila sarong a v noci clovek mohl nade dvermi pozorovat hvezdne nebe... to uz je trochu romantictejsi, ne? :) Kazdopadne zdi jsou fakt z papiru, takze clovek mohl akorat doufat v  ohleduplne sousedy. Ty jsme nastesti meli, takze se vyspali vsichni. :)

Jinak okolni zazemi celeho "resortu" bylo moc prijemne a maximalne relaxacni. Zastresene altanky s matrackami a polstarky nabizely perfektni misto na vytuhnuti u knizky. :) Okolo uz si domyslete jenom sumeni stromu a vecerni "all-you-can-eat" zranici. Fakt jsem se prezrala, takovej mastnouckej baklazan s jogurtem byl totalni extazi. :)

GÖREME

Göreme je naprosto pohadkove misto v jeste pohadkovejsi oblasti s nazvem Cappadocia. Sem by mel zavitat urcite kazdy navstevnik Turecka, protoze to je neco, co skutecne jinde neuvidite. Vsude okolo jsou erozni utvary neuveritelnych velikosti a forem. Vetsinou pripominaji obrovske homole... anebo panska prirozeni (odtud take nazev Love Valley). :)) Zlutave zabarveni tzv. "fairy chimneys", jak jsou vsude ony homole uvadeny, bylo v kombinaci se smoulove modrou oblohou neuveritelne naaaadherny. A krajina okolo byla zrovna v rozpuku jara, takze vsude to kvetlo barevne, cervenaly se maky... Cele Göreme a okoli je zaplavene ruzemi, ktere se pysni ruznymi barvami a vunemi. No proste jednim slovem krasa. Taky jsme tu stravili 4 dny.

Göreme lezi v udolicku obehnanem kopci a za nimi dalsimi udolicky - Red Valley, Rose Valley, zminovane Love Valley... a dalsi, dalsi a dalsi. Navzajem jsou propojena, propletena a sem tam se clovek muze lehounce ztratit. Hned prvni den jsme zabloudili neznamo jak, takze do Göreme Open Air Musea nas cestou cekali useky hodne temer horolezce (ale dobry, zadek jsem uzvedla). Nejen muzeum je turisticke jako "krava", ale pokud se clovek trefi do spravne hodiny (tedy kolem poledne), turisticke autobusy mizi i sve svymi turisty na obed. Hura pro nas. Muzeum se v mziku vyprazdnilo, takze jsme si mohli v klidu projit skalni kostely a prohlednout vsudypritomne holubniky vytesane do skaly... Krestane se zde ukryvali pred muslimy, ale ty je pozdeji objevili. Uvnitr kostelu jsou stare malby, ktere casto maji muslimy odstranene tvare...

Prochazky jednotlivymi udolimi fakt staly za to. Ve vetsine pripadu byla cesta pomerne schudna, ale porad to byla cesta v prirode, zadna asfaltka, misty se prochazelo pod horninovymi tunely, lezlo se do jeskyn a na nektere kere aby si clovek bral pomalu macetu. Tim spise jsme nepochopili jeden zajezd turistu, kde byla rodinka s kocarkem a jedna slecna mela dokonce dlouhe saty a boticky na vysoke podesvi. Nektery lidi asi nikdy nepochopim, v tu chvili clovek nevedel, jestli se smat nebo si tukat na celo. Rozhodne jsme ale byli radi, ze cestujeme nezavisle a nemusime se cpat se zajezdem...

11.7. 2011

Mimo udolicek, ktere jsme prosmejdili kolem Göreme a nedalekeho Uchisaru, podnikli jsme taky vylet do Kaimakli, snad nejvetsiho z podzemnich mest, ktere se v oblasti nachazeji. Vse je vytesano a vydlabano do kamene, soucasti jsou i vinne sklipky, ventilacni system... Trochu jsme se pak uz v tech vsech mistnustkach ztraceli, diky bohu za sipky. :)) Turistu opet jako nasr... hodne. Nektere chodbicky a mistnustky nejsou nic pro klaustrofobiky a to nemluvim o tlustejch lidech, ty se tam totiz nejspis nevejdou... Kazdopadne to byl zajimavy zazitek, ac casem uz se vsechny ty stejne vypadajici vydlabane mistnosti ponekud slevaly. Ale stejne clovek zasne, co lide byli (a jsou) schopni vymyslet, aby prezili.

Musim rict, ze jsme meli opet paradni kliku na bajecny hotylek s moc sympatickym majitelem. Mene uz mi bylo sympaticke, jak pod vlivem Raki otevrene mluvil o tom, ze s naprostym klidem podvadi manzelku... No, proste chlapi Turkove, aneb mnohozenstvi v jinem baleni.

Kazdopadne nam navaril, zajimal se, povidal si s nami a jeden vecer nas hrozne opil pivem a Raki v kombinaci s fermentovanym mrkvovym dzusem (chutna to jako poradne okorenena cervena repa). Zvrhla kombinace, ale paradni. :) 

ISTANBUL podruhe

Na posledni dve noci jsme se opet vypravili do viru Istanbulu. Ani jsme nepocitali se stejnym hotelem, natoz za stejnou cenu, ale sanci jsme tomu dali. Svete div se, meli pokoj a cenu nam dali uplne totoznou jako prvne (behem te doby, co jsme cestovali po Turecku totiz ale zvedli znatelne ceny, vylepsili zarizeni pokoju...). A opet byli neuveritelne mili a pratelsti. :)

Posledni dny jsme se cpali baklavou, courali trhy a nakupovali posledni darky pro blizke. A jeste jsme stihli nejakou tu kulturu. Byli jsme se podivat do nove galerie soucasneho umeni Istanbul Modern, troufam si tvrdit, ze je na vysoke urovni. Jenom u stale expozice jsme stravili asi tri hodiny, takze totalne vycerpani jsme se k docasne vystave ani nedostali. Galerie je pekne umistena v prostorach byvale tovarny na brehu Bosporu, takze kdyz vejdete do prilehle kavarny (ktera je soucasti galerie), mate paradni vyhled na Istanbul a more...

Predposledni vecer jsme sli naposled do cajovny, kde jsme si dali nasi posledni vodnici... teda, puvodne mela byt posledni, ale potkali jsme jednoho moc mileho dedulu, ktery nas pozval na dalsi vodnici a caj. A u toho to neskoncilo, pak nas jeste zatahl na baklavu a naposled do kavarny opet na turecke rize... No silenec, ale moc milej. :) Udelal si z nas pro ten vecer svoje "deti" a pro nas se stal tureckym "tatuldou" :). Fajn jsme si popovidali (ackoliv neumel anglicky zrovna uplne nejlip) a cely vecer se vyvinul strasne prijemne, ackoliv uz jsme uplne unaveni padali na hubu. Nebyt te unavy, dedula by s nama zasel minimalne jeste na jednu vodnici a vymetl aspon dalsi dve kavarny. :)) Bezprostrednost a pratelskost Turku je fakt neuveritelna.

Posledni den nechybel taky posledni rybi sendvic na nabrezi, proslula medova turecka zmrzlina (na kterou by clovek potreboval pribor misto lzice) a lahev vina ze samosky... :) Kdyz se nad Istanbulem serilo, tak nas prepadnul takovej zvlastni pocit radosti, ze se uz vracime domu, a smutku, ze uz je nase cesta u konce...

Vecer jsme se jeste prosli kolem ozarene Modre Mesity, dobalili posledni veci... a dalsi rano uz nasledovala cesta DOMU.

Uz ted se tesim na dalsi cestu "nekam", ale aktualne si uzivam ten pocit byt zpatky... ;)

Inu, Turecko! Vol. 1

11.6. 2011
Ahoj vsichni moji mili, tak se vam opet (a naposled) ozyvam. Tentokrat uz to ovsem neni z cest, ale ze sladke domoviny s jeste sladsim portskym po ruce... :) Doleteteli jsme predevcirem a porad tu realitu jeste vstrebavam, ackoliv chvilema mam dojem, jako kdybychom nikdy ani neodjeli... :)

Cesta do Istanbulu probihala v klidu, na letiste v Kathmandu jsme si rano dosli pesky, prestupovali jsme v Emiratech v Sharjahu, kde to byl jeden tlustej ropnej sejk vedle druhyho a o par hodin pozdeji uz jsme byli v Turecku kousek od Istanbulu. Bohuzel jsme dorazili nekdy kolem pulnoci, takze na dalsich par hodin se nasim luzkem staly letistni sedacky...

ISTANBUL
Uz cestou z letiste jsme zasli, porad jsme jenom zasli... :) Po Asii se Turecko zda neskutecne vyspelou a moderni civilizaci. V autobuse bylo misto, neskakal tri metry nad silnici a z okynek jsme videli jen same pekne upravene fasady novych domu (byt obcas pseudo stylove hnusno-moderni).
Nasi snidani predstavoval "balik ekmek", tedy rybi sendvic se spoustou cibule, ktery je vazne neprekonatelny - na brehu Bosporu v rannim slunci, kdyz okolo jeste neni skoro ani noha... S vyhledem na mesity a rackove vsude nad hlavou... Snad neni nic lepsiho. :)
Po Asii jsme zazivali lehky financni sok, ale nakonec jsme si zvykli a ceny jsou v podstate srovnatelne s cenami u nas, kolikrat naopak jeste lepsi, clovek si to ale musi obehat a hledat...
Meli jsme obrovskou kliku na ubytovani, novy hotel v samem srdci Sultanahmetu, tedy Stareho mesta Istanbulu... cena byla jeste snizena, ze nemeli vse kompletne vybaveno a personal byl neuveritelne pratelsky, mily a vstricny. Hned do nas naprali snidani, nasi nejlepsi v celem Turecku! Svedsky stul s olivami, syry, sunkou, melouny, tresnemi a jahodami... ruzne druhy peciva, jogurt a halva jako desert. No kazde rano jsme se prezrali jako prasata. :)) Hotel to byl snad nejkrasnejsi v jakem jsme kdy byli a hlavne to vymysleli aspon trochu s pouzitim mozku - kdyz si vzpomenu na ty asisjske pokoje, kde vetsinou byl vypinac na svetlo pres celou mistnost a nebylo si ani kam povesit hadry... ale taky jsme meli hezka ubytka, to jo.

Istanbul ma vazne uzasnou atmosferu, sice ta horda turistu, ktera se vali celym Starym mestem, vas zacne hodne brzo SRAT (jinej vyraz nemam), ale porad to stoji za to! A zapad slunce nad Bosporem je skutecne nadhera... Musim rict, ze Turkove jsou ty nepratelstejsi lide, co jsme za celou cestu potkali. Porad se usmivaji, jsou ochotni nezistne pomahat a jen tak si s vami chteji povidat (coz v Asii vetsinou nikdy nebylo "jen tak"). Chvilema jsme z toho byli az v rozpacich, jak mile se k nam skoro kazdy choval, at uz jsme byli kdekoliv.
Prvni tri dny, ktere jsme v travili v Istanbulu, jsme procourali kdejakou historickou/turistickou pamatku, vysolili nehorazne penize za vstupy a ochutnavali tureckou kuchyni. Kebap je bez debaty uchvatnej, at uz v rolce nebo housce, halva a co teprve BAKLAVA, na ktere jsme ziskali temer zavislost. Cokoladova je nej... Turecko je take proslavene svymi "pide", coz jsou vlastne cerstve upecene pizzy s houbami, syrem, masem a zeleninou. Velmi vydatne a velmi chutne. :) Turkove ke vsemu chlastaj ty svoje silny, cerny cajicky neboli "rize", potazmo to prokladaji jogurtovym napojem, ktery je nemene oblibeny. Celkem beznym ukazem je banda dedousku, kteri hraji karty nebo backgammon v mistni kavarne a k tomu chlastaji zminene caje v tradicnich malinkych buclatych sklenickach... nebo ten si prihnou toho jogurtu. :)) U nas by to byly litry piva (u mistnich stamgastu), ale tady se jede zdrave. :) Coz se ovsem neda rict tak uplne, Turkove vzdycky byli, jsou a budou nehorazni kuraci. Kouri se temer vsude a kouri se furt, i zenu s cigaretou je mozne spatrit... Cajovny (nebo spise kurarny), kde se kouri shisha neboli nargile jsou neodmyslitelnou soucasti mistni kultury.

27.6. 2011
Uf, tak jsem se opet dokopala k (snad uz) dokonceni popisu nasi slavne cesty. Martin se pomalu, ale jiste dokopava k uprave a probirani fotek... je jich kolem jedenacti tisic, takze prezentacka asi jen tak nebude. Ale kdyz se na ty fotky koukam... jako bychom tam byli znova. :)

Tak, kde jsem to skoncila, jo, u Istanbulu. Nebo spise u cajoven. Maji uplne jiny koncept, nez cajovny u nas, ktere jsou zpravidla komorni, klidnejsi a s velkym vyberem caju z celeho sveta. Turecke cajarny jsou vetsinou velke, hlucne, misty pripominaji vlastne spis hospodu... A Turkove si k piti vetsinou davaji uz zminene rize nebo matovy caj s citronem, pripadne citronadu a tim to konci. Kazdopadne vyhlasena cajovna v centru Istanbulu je krasna, jsou to vlastne tri cajovny v jednom, vsude barevne lampy a lampicky, male stolky na caje a spoustu sedacek, kresilek a zidlicek propalenych od popela z uhliku do vodnich dymek...

30.6. 2011
Tak dalsi pokracovani, to je hrozny, jak je clovek zpatky, se k tomu psani dostat... Asi nebudu popisovat podrobne vsechny pamatky, co jsme navstivili za ty prvni tri dny v Istanbulu, ale nevynechali jsme prakticky nic... Modra mesita, Hagia Sofia (ve sve fascinujici monumentalite - i pres ty krivy oblouky a steny, stejne je to "kus" architektury a ani ta zplacanost vnejsi fasady zblizka to nezkazi), Topkapi Palace... prosli jsme i spoustu mensich mesit, ktere nejsou tak turisticky proflakle a kolikrat byl celkovy dojem jeste intenzivnejsi. Nutno podotknout, ze muslimove se o sve mesity skutecne pekne staraji.

BURSA
Po par dnech v Istanbulu (tri dny na jeden zatah uplne staci) jsme se vydali do podstatne mene turisticke Bursy. Obema se nam moc libila, trhy byly klidnejsi, turistu opravdu mene a atmosfera byla moc prijemna a klidna. Videli jsme krasnou sultanovu hrobku, Zelenou mesitu... opet se nadlabli vyborneho tureckeho jidla a po odpoledni v parku jsme zase vyrazil dal...

PAMUKKALE
Do Pamukkale jsme jeli nocnim autobusem, takze jsme dorazili rano pomerne "mrtvi", turecky autobusy maji tu nevyhodu, ze porad nekde zastavujou, takze clovek se moc nevyspi... Pamukkale jsou oproti Burse sakra turisticke misto. Jsou zname svymi mineralnimi prameny bohatymi na vapnik. V praxi to vypada jako bile "zasnezene" kopce s kaskadovitymi tyrkysovymi jezirky. :) Pohled je to krasny, hlavne pak zvrchu, tedy z Hierapole - antickeho mesta.
Nechali jsme si bohuzel ne uplne dobre poradit od manazera (nebo co to bylo) hotelu a na jezirka a Hierapolis vyrazili az pozde odpoledne. Na ruiny mesta byl skutecne vetsi klid, obloha byla dramaticky sedocerna a schylovalo se k desti... kontrast s bilymi kaskadami byl magicky. Jezirka jsme si bohuzel moc neuzili, ani jsme tam nakonec nevlezli. Vsude bylo porad jeste hrozne moc turistu (a turistek zejmena), kteri se valeli v jezirkach a zbesile se fotili navzajem v tech nejbizarnejsich polohach. No magori. Obcas si rikam, ze vynalez digitalniho fotaku je pro tupe lidi uplna katastrofa. Nejvic se dali pozorovat Rusaci, kterak se valeli po kaskadach a nedelali nic jineho, nez se fotili. Cloveka uplne presla chut na nejake koupani... Nicmene Pamukkale pekne, vylet tam urcite stal za to, i pres ty "vady na krase".

 8.7. 2011
Selçuk - EFESUS
Z Pamukkale jsme vyrazili do Selçuku, mestecka nedaleko antickeho mesta Efesu. Selçuk jako takovy byl moc prijemny, maly s ulickami lemovanymi obchudky a restauracemi, kavarnami... a pritom clovek nemel pocit, ze by se utapel v davu turistu. Ve meste se daly prohlednout zbytky antickeho viaduktu, na kopci stala stara pevnost a capi na to vsechno koukali ze svych hnizd nad mestem... Chodili jsme na vyborne pide s masem a zeleninou a tresnicku na dortu predstavoval samozrejmy cajicek v kavarne... kde byla fakt sranda pozorovat vsechny ty deduly, jak hrajou domino a klopej do sebe Ayran, tureckej jogurt.
Druhy den jsme se vydali autobusem (nazpet peskobusem) do Efesu. Vyrazili jsme snad "uz" na devatou, kdy areal otvirali. Uz tak tam bylo dost turistu a zajezdu, pocasi slibovalo uzeh slunickem a obloha byla neskutecne modra... Tak jsme si cele ty "rozpadliny" poradne prosmejdili, dobu sedeli v amfiteatru (mami neboj, ten v Orange je stejne nejkrasnejsi), pozorovali okoli a neskutecny modni kreace nekterejch lidi... boty na podpatku a tricko s flitrama je "samozrejme" neodmyslitelny kousek garderoby na vejlet... :D Vsechny ty stary sloupy, oblouky, zdi... ma to neco do sebe a pod tim modravym nebem je to vsechno tak nejak jeste vic podmanivejsi. Atmosferu pozdeji kazily cim dal tim vic proudici davy lidi, kterych bylo jen o hodinu dve pozdeji uz tolik, ze jsme meli co delat, abychom tou lidskou masou nejak proklickovali... nicmene zazitek se pocita, tak jsme si mohli v klidu odskrtnout dalsi mistecko na mape. :)

Kaş
Kaş se nachazi na jiznim pobrezi u Stredomzemniho more a predstavuje snad nejlepsi destinaci pro potapeni. Za tim ucelem (a nejakym tim plazovanim na zaver) jsme se do zmineneho malebneho mestecka vydali. Vyraz malebny uzivam zamerne, Kaş je vazne moc krasne misto s vyhledem na sire, obrovske more, kousek Recka, skaliska a utesy... pod dohledem vysokych kopcu je to i oblibene misto pro paraglidisty.
Nasli jsme si krasny ubytovani s jeste krasnejsi stresni restauraci, odkud byl naprosto dokonalej vyhled na mestecko. Vecer, nez se uplne seserilo a bylo porad jeste videt more, to bylo nejhezci. Okna a poulicni lampy se rozsvecovaly, na vsechno jakoby sedal klid...
Nase plazovani probehlo na posledni valeni u more naprosto "ukazkove". Normalne jsme vzdycky chodili pres poledne nekam do stinu, ale tentokrat, ukonejseni pocitem, ze je to nase posledni morske valendo (a s indickou pseudo-padesatkou  namazanou na sobe), jsme v klidu zustali na slunicku az do odpoledne. Nase debilita ten den byla neskonala. Jak to bolelo vam snad ani nemusim psat, podobala jsem se ruzovemu selatku a o par dni pozdeji se oloupala jako nikdy v zivote. Nicmene more paradni, ale ukrutne STUDENE! No, vlastne to nebylo az tak ukrutne, ale na hladine to opravdu stalo za prd a jak jsme byli zvykli na ty asijsky tricitky... proste kosa. Ale more melo nadhernou barvu a spolecnost nam delala snehobila kachnicka...mutantek, co mel z nepochopitelnych duvodu rad slanou vodu... :)
Byli jsme nateseni na dva ponory, ale nakonec se konal jen jeden. Zkolila nas unava, oba jsme meli problem s usima (ja se malem nepotopila kvuli vyrovnavani tlaku v usich) a voda byla tak studena, ze ani dvojitej neopren tlustej jako krava nepomohl. Nicmene i tak to byl peknej zazitek, ackoliv jsem si ho uzila hlavne kvuli tem usim (a pak i zime) jen napul. Potapeli jsme se nad vrakem, proplouvali jeskyni... a more bylo jako vzdycky magicky. :) Takze uz ted se tesim na dalsi potapeni nekdy v budoucnu. Jen skoda, ze je to docela nakladna sranda.
Taky jsme si koupili nasi prvni Raki, tureckou anyzovku, kterou jsme do sebe klopili neredenou... posleze jsme se dozvedeli, ze tak se to opravdu nedela a nepije. :))

Tak, ted uz jsem konecne neco napsala, tak vam to poslu a zbytek az nekdy... resp. az se k tomu zase dokopu. Na te ceste to slo nejak lip. :)

Konec nudli a rejze, prichazi KEBAB!

Tak se opet hlasi nepalsky zpravodaj Sloukova. V Pokhare jsme jeste stravili dalsi dva dny, trosku pozevlili, poradne jedli, nejaky ten mensi prochazkoidni vylet udelali... Coz mi pripomina, ze pokud nekdo nekdy budete v Pokhare, Devi's Falls za to opravdu nestoji. Vybiraji vstupne, vsechno je to tam temer zarostle, takze vyhlidka na vodopad fakt uz neni moc vyhlidka a do samotnych vodopadu lidi hazeji odpadky a celkove jsme z navstevy meli dost smisene pocity, takze dalsi "vyznamnou" jeskyni jsme uz nechali plavat...

BANDIPUR

Z Pokhary jsme vyrazili (na trase Pokhara - Kathmandu) do Bandipuru. Male mestecko, mozna spis vesnicka, kde se snad zastavil cas... Neni to obvykla turisticka destinace, takze tam byl klidek a pohoda a hlavne tuna deti (mam dojem, ze obyvatele snad nedelaji nic jineho, nez ze zadelavaji na nove potomky). Na hlavni tride je par prijemnych restauracek, kde nas jidlo sice neoslnilo, zato cokoladovou lassi si budeme pamatovat do konce nasich dni... :))

Vsechny baracky byly cihlove s drevenymi, bohate vyrezavanymi dekoracemi kolem oken, drevene balkonky... Krasna newarska architektura. I pres vysokou zdobnost a dekorativnost rezeb vse pusobilo v kombinaci s nacervenalym tonem a strohosti cihel strasne pekne, vyrazne a pritom stridme, zadna preplacanost. Nektere baracky sice byly v docela smutnem stavu, ale i tak... Moc pekne - a kdyz se po strane domku jeste vinuly popinave rostliny s rudyma, ruzovyma a fuchsiovyma kvetama...

Druhy den v Bandipuru jsme si jeste udelali vylet do nejvetsi nepalske jeskyne. No, byla fakt velka, ale ze bychom se v ni ztratili, to ne. Kazdopadne zajimavy zazitek, kdyz se ze tmy v kuzelu svetla vynorili vsechny ty krapniky a jine utvary... A nad hlavou nam proletel netopyr. :)

GORKHA

Z Bandipuru jsme vyrazili do Gorkhy, vyznamneho historickeho mesta s pevnosti, chramem a klasterem v jednom na kopci uprostred mesta. Gorkha jako takova neni moc zajimave mesto, ale sem tam clovek jeste muze spatrit zbytky newarske architektury.

Mistni lide veri, ze kdyz obetuji bohyni Kali nejake zvire, splni se jim prani. Verte nebo ne, zvireci obeti se v Nepalu stale praktikuji. Do chramu vede docela pekna radka schodu (po slunicku je to masakr), ktere jsou cele pocintane krvi nebohych zviratek. Ani jsme to necekali, ale nahore jsme se stali svedky obetovani asi peti kohoutu... jsem dost rada, ze to nebyly treba kozy - stacila jedna u cesty s useknutou hlavou, kterou tam zrovna preparovali na polivcicku nebo co... Mistni lide prisli s kohoutem v podpazi a odchazeli se zbytkem kohouta v igelitce ci v kosicku... Vykonavatele krvave prace se s tim moc nesrali a kohouti hlavy litaly okolo jak na bezicim pasu. Z prvniho kouhoutka jsem byla trochu v soku, pak uz jen clovek ziral, jak ty bezhlavi kohouti skakaji okolo, nechteji to vzdat a krev jim strika z krku. Pro zvireci obeti urcite nejsem, byla to ponekud morbidni podivana, lec lokalove z toho posleze maji veselou grilovacku a jeste se jim treba vyplni vytouzene prani... 

KATHMANDU

Do Kathmandu vedla pekna kolona aut, autobusu a nakladaku, nicmene se zadarilo a dostali jsme se tam bez nejakych vetsich dopravnich kolapsu taky. Uz z dalky Kathmandu "laka" smogovym oparem nad mestem, jehoz sedava barva neslibuje zrovna prazdniny pro plice... Znecisteni vzduchu by se dalo krajet jak mlha nad Rakosnickovym pribytkem, ale realita nakonec v centru nebyla tak hrozna. Urcite tomu pomohl i pravidelny odpoledni dest, takze nakonec mi dejchatelnost prisla celkem srovnatelna s Prahou, proste tradicni dopravni smrad a prach ve meste. Plus v turistickem Thamelu a okoli se skoro ze vsech obchodu (a samozrejme chramu) line vune vonnyvh tycinek, takze s tim smradem to neni nijak hrozne. Otravnejsi jsou spis tupi chodci a jeste tupejsi ridici na vsudypritomnych motorkach, kteri proste nevedi, kam by se na te ulici jeste narvali (a koho sejmuli)...

V Kathmandu jsme stravili celkem pet noci, prolejzali obchudky, nasli bezvadne pekarny a "momarnu", hrali sachy s Jardou... no proste pohodicka. Historicke centrum Kathmandu se svoji tradicni newarskou architekturou urcite stoji za videni, hlavne Durbar Square. 

V jeden z poslednich dnu jsme se poradne chteli venovat nakupovani, ale to by nebyl Nepal, aby se nekonala nejaka ta stavecka. Takze obchody zavrene, autobusy nepremavaly... Takze jsme to vzali pesky na Patan, zachovale stredoveke mesto, dnes spise predmesti Kathmandu. Moc krasny, s tou newarskou architekturou bych se uz opakovala, kazdopadne vsechny ty domky (kdyz se povedlo je zachovat), chramy a ulicky staly za to. A s minimem turistu to bylo jeste lepsi.

Vylet jsme si udelali taky do Boudhy, ktera se pysni jednou z nejvetsich nepalskych stup (ted doufam, ze nekecam). Z Tibetu sem uprchla spousta lidi a siroka komunita buddhistickych mnichu, takze ty potkavate prakticky na kazdem kroku. Stejne jako "zapadni" bile mnichy - nadsence a studenty buddhismu.

Stupa ovesena tradicnimi modlitebnimi vlajeckami se tyci uprostred kruhoveho namesti a namalovane Buddhovy oci vas pronasleduji na kazdem kroku. Po celem obvodu namesticka je spousta obchudku a kavaren... s cokoladovejma dortama. :))

BHAKTAPUR

Bhaktapur byla spis zastavka "omylem". Samozrejme jsme opet museli vychytat dalsi stavku a autobusy do kyzeneho Panauti nejezdili. Vedeli jsme, ze Bhaktapur je vedle Patanu dalsi krasne zachovale stredoveke mesto, ale vyse vstupneho nas ponekud odradila od navstevy a po Patanu jsme byli kulturne docela uspokojeni. Nicmene osud chtel jinak. :) Podarilo se nam dostat do mesta bez vstupu (jako na vsechna dalsi turisticka mista v okoli Kathmandu, aneb bocni ulicky jsou bocni ulicky...) a jeste jsme nasli jedno z nejkrasnejsich ubytek, ve kterem jsme kdy byli, za rozumnou cenu.

A jo, je to pravda, Bhaktapur je fakt nejkrasnejsi. :) Palace, chramy, domy, oltare... a na to vsechno jsme meli krasny vyhled ze strechy restaurace, kde jsme se ladovali hamburgrem. :)) Samozrejme ne vsechno je zachovale, ale celkovy dojem je rozhodne pozitivni!

PANAUTI + DHULIKEL

Z Bhaktapuru jsme vyrazili do Panauti, vesnicky s dalsi newarskou architekturou. Po Patanu a Bhaktapuru jsme si na zadek urcite nesedli, ale nejsou to turisticka mista, tudiz je tam klid. A nasim hlavnim cilem byl vylet z Dhulikelu do Panauti - nas posledni nepalsky trek.

Ona to byla spise prochazka - nebo nam to tak po Annapurnach prislo. :) Druhy den rano jsme sjeli autobusem do Dhulikelu, ktery jsme si prohledli a pak uz jsme slapali pres kopec s chramem bohyne Kali az do Panauti. Cesta nakonec pres nase ocekavani vedla skoro vyhradne po mistni udusane prasne silnici, ale i tak to byl moc pekny vylet s vyhledy na lesy a udoli s bramborovymi policky, na kterych se v techto dnech pracuje od rana do vecera...

BOUDHA podruhe + PASHUPATINATH

Z Panauti jsme jeli stravit nase posledni dve noci do klidnejsi a vyrelaxovanejsi Boudhy, Kathmandu uz bylo dost (ale na vytecnou bananovou lassi posypanou kokosem, rozinkama a kesu oriskama jsme si jeste zajeli...).

Dneska rano jsme se vykopali v pul sedme a dali si dvacetiminutovou prochazku do nedalekeho Pashupatinathu. Chramovy komplex, kterym proteka posvatna reka Bagmati, je nepalskou variantou indickeho Varanasi. Prisli jsme pomerne brzo, kdy chram i ghaty jeste temer zely prazdnotou, ale i tak uz clovek mohl pozorovat ranni cvrkot a pripravu na pozdejsi obradne paleni mrtvych. Pashupatinath, skromnejsi a mensi nez Varanasi, na nas ale nakonec pusobil mnohem uprimnejsi nez Varanasi, kde skutecne palici obrady probihaji jako na bezicim pasu, i kdyz jim samozrejme neberu nic z jejich pozvatnosti... Cele misto je rozhodne mnohem mene turisticke, takze vas nikdo neotravuje a clovek muze nerusene pozorovat deni na ghatech. Pripadalo nam, ze lide se priprave na samotne paleni venuji mnohem dukladneji. Prichazelo spoustu pozustalych, cele siroke rodiny, ktere naprosto otevrene davaly najevo svuj smutek a truchlili u tela blizkeho... zvlastni podivana, zvlastni pocit. S respektem jsme pozorovali plapolajici ohne a kdyz konecne vylezlo slunicko a nebe se roztrhlo, namirili jsme si to zpatky do Boudhy...

Odtud jsme jeste vyrazili do Kathmandu prodat nepalskeho pruvodce a koupit pruvodce TURECKEHO. :) Dneska se uzavira nepalska kapitola naseho putovani a zitra uz letime do Istanbulu. Indicke a nepalske jidlo je moc dobre, ale uz se tesime na ty masity kebaby, saleb, halvu, tureckej med... a policka radne obdelana. ;)) Tak priste uz z Turecka!

Z hor zpatky do civilizace...

Tak kdepak jsem to skoncila... Asi budu muset fakt zacit s nejakym tim zestrucnovanim, jinak se nedoberu zadnyho zaveru. :))

SESTNACTY DEN naseho treku jsme si to namirili az na vrchol. Ne sice primo na Annapurnu, ale jeji zakladni tabor taky stoji za to. :) Z Himalaye jsme sli pres Machapuchre Base Camp (3700m) az do Annapurna Base Campu (4130m). A byla to ta nejkrasnejsi cast cesty pres rozlehly plane obklopene horama, sem tam trpytivej vodopad, nejakej ten kerik... rododendrony se vytratily a nahradily je nadherne male fialove kyticky vsude kolem, ktere z blata i travy primo zarily. Fakt moc hezky. Cestou nahoru uz se udelala docela brutal kosa a zatahovalo se, takze s nejakejama vyhledama uz jsme ani nepocitali... ale to jsme se sekli! :)

Odpoledne jsme se ubytovali (ubytko bylo spis takovy jedno velky dormitorko s natlucenejma drevenejma "zdma" tvorici jednotlive pokoje, ale clovek jako tradicne slysel souseda i chrapat), ja si pripravila spacacek... nacez nasi zradelni seanci v mistni restauracce o chvili pozdeji "narusil" zapad slunce. Ale jakej! Vrcholek Machapuchre se zalil zlatou barvou, coz v kombinaci s temne sedo-modrou oblohou bylo jeste zarivejsi a vyraznejsi. Annapurna naproti byla taky krasne ozarena a na Machapuchre vrhala svuj stin, coz bylo neco neuveritelnyho... Clovek mohl jenom stat s otevrenou pusou a zirat - a pritom se jako magor otacet dokolecka, protoze oci nevedeli kam driv. :) Vsichni okolo zbesile pobihali s fotakama a snazili se zachytit ten nejkouzelenejsi okamzik. Martin vyfotil nadhernou panoramatickou fotku, tak uz premejslim nad zaramovanym plakatem na zed... ;) Za chvili uz bylo slunce skoro pryc, tak jsme se zase vratili do tepla restaurace a za okamzik bylo uplne po vsem a cely tabor byl zahalen v mraku, jakoby se nikdy nic z toho, co jsme videli, ani nestalo... Ale mame fotky, takze se to fakt delo. :)

SEDMNACTY DEN

Rano Martin startoval malem uz pred vychodem slunce, na kterej se vyhrabal ze spacaku snad celej tabor. Bylo to naaaadherny, vsechny ty barvy a jak se Annapurna pomalu zalejvala slunickem... no nepopsatelny. Dolu z tabora jsem sla s usmevem prisitym na ksichte a nemohla ho sundat. :))

 A zas ta zpatecni cesta byla jina, jinak osvetlena, zase jinak krasna. Do Chhomrongu (2140m) jsme sli snad osm hodin a ja uz skoro necejtila nohy. Jeste k tomu jsem si nejak namohla svaly na pravym stehne a nejak hnula s kolenem, ktery uz to klesani nebavilo, takze cesta z kopce a vsechny schody byly dost neprijemny a tim vic narocny. Ale asi jsem byla v minulym zivote neco jako Xena, takze jsem to zmakla i s finalnim hyper-brutal stoupanim do asi "milionu" schodu... a to jeste poprchavalo, ale me pohanela myslenka na croissant a VECERI... :))

OSMNACTY DEN jsme sli pres horke prameny (super, hezky v lese u reky, clovek koukal na vychazejici slunce, stromy vsude okolo...) az na vyhlidku do Pittam Deurali (2100m). Nohy uz nam nikomu moc nestihali, ale drzeli jsme se. :) Posledni cast cesty byla opet pouze do kopce a pouze po kamennych schodech, ktere jakoby nemeli konce... v zaveru uz jsem mlela z posledniho, ale masala cajik, prislib ranniho krasneho vyhledu a vecere me z toho vytahly. Ty posledni dny uz jsme porad jenom mluvili o jidle, jako bychom pul roku poradne nejedli. Ale na to cesky jidlo se fakt tesim...  

DEVATENACTY DEN uz jsme celi nateseni "bezeli" do Phedi (1100m), castecne uz byla cesta i na silnici, ale zacatek se jeste vinul po lesni ceste podel kopcu... V Phedi jsme po trech hodinkach chuze chytli autobus do vytouzene Pokhary (825m). Vedro jako prase, ale rovinka, zadny kopce pro nase unaveny nohy a cistej velkej pokoj se sprchou... no uzasny. :) A vecer jsme si vsichni i s Jardou zasli na fantastickej buvoli stejk s oblohou (ja mela kombinaci cesnek a rumova omacka...) na oslavu, prezrali se jako prasata a nas finalni den zakoncili svatecni "tombou".

 Nepal uz se nam chyli ke konci, ale zkusim to vsechno dopsat jeste pred Tureckem... jeste vam musim popsat Kathmandu, Gorkhu a dalsi bezvadny mista... tak priste. :)

Himalaje zas a znova

JEDENACTY DEN jsme chteli pojmout trochu relaxacneji, tak jsme se presunuli jen asi hodinku a pul do nedaleke Marphy (2670m). Vesnicka mala, o dost malebnejsi a prijemnejsi. Na turisty sice zjevne pripravena, ale to ji neubiralo na kouzlu. Jeste nez se budu rozepisovat o krasach Marphy, tak podotknu, ze cesta tam, byt kratka, byla cokoliv, jen ne relaxacni. Foukal vitr tak silnej, ze mi malem upadly usi, jeste pod pevne omotanej satek jsem si musela nouzove narvat kapesniky, abych nemela misto usi kusy ledu. Jeste k tomu nam foukal celne do ksichtu, coz bylo VAZNE dost neprijemny.

Nicmene nakonec jsme to i pres odpor prirodnich zivlu zvladli, nasli moc prijemne ubytko, zdlabli slavnostne moc dobrej cokoladovo-jablecnej kolac s drobenkou a vyrazili na vylet do palirny... :) Vsude v Marphe to bylo neuveritelne jarni, vsechno kvetlo a vsudypritomny jablone byly obsypany ruzovejma kvitkama. V palirne, po zbesilem shaneni prazdnych "petek", jsme si koupili litrik a pul cidera (chutnal jak jablecnej burcak) a valili zase zpatky do vesnice. Moc nam chutnal. :))

DVANACTY DEN, rovnez v relaxacnim duchu, hupsli jsme do lokal-busu do Tatopani (1200m) a jeli vstric teplicku a slunicku. Drtiva vetsina turistu v tomhle useku treku bere autobus, cesta je po nove budovane silnici a ac taky krasna, prasna silnice nekolik hodin neni pro pesiho zrovna to pravy orechovy.

Tatopani je ("prekvapive") mala vesnicka s horkymi prameny (!!!), prijemnym ubytkem, studenym piveckem a rozkvetlyma kytkama uplne vsude. :) A s obrim stromem, ktery plodi neco jako ostruziny, ale jeste lepsi a sladsi...

TRINACTY DEN jsme vyrazili nahoru do Ghorepani (2870m). A kdyz myslim nahoru, tak myslim fakt NAHORU. Byl to teda ukrutnej stoupak, sest hodin skoro porad jen po kamennych "schodech" skrze male visky a vesnicky, lesiky a paloucky... Tesne pred cilem zacalo poprchavat, ale jeste jsme to pred bourkou stihli. :) Nohy jsem mela jak z gumy, ale vyborny kureci "momo" zas dobily trochu energie. :)

ANNAPURNA SANCTUARY (BASE CAMP) TREK

CTRNACTY DEN jsme v podstate ukoncili Circuit a napojili se na Sanctuary trek. Nase kroky nas zavedly do Chhomrongu (2140m). Behem cesty jsme vystoupili az do vysky 3100m, takze ac se muze zdat, ze cesta byla pekne z kopecka, tak to tak vubec nebylo. Pekne jsme se zapotili. Hned za Gorepani na prvnim (nebo spis dalsim) kopci byl nadhernej vyhled Himalajske krasavice... A za dalsich par metru jsme jeste k tomu narazili na jednoho moc fajn Cecha - Jardu z Olomoooca (ale syrecky u sebe nemel). Tak jsme spojili sily a Sanctuary usli spolu. :) 

Chhomrong je na kurva velkem kopci, kde je ovsem krasnej vyhled na Annapurnu a Machhapuchhare, ktera se tady skutecne jevi jako "rybi ocas". Pro me rozhodne nejzajimavejsi a nejkrasnejsi hora, mozna proto si ji Nepalci tak hyckaj a nikoho na ni nepusti. A taky v Chhomrongu pecou vyborny croissanty! :) Na ty pravy francouzsky sice nemaj, ale pro hladoveho trekare... :)

PATNACTY DEN jsme vyrazili do Himalaye (2920m). Cela cesta ubihala lesem plnym rododendronu, ktere hraly vsemi odstiny ruzove a cervene... fakt krasa. A vyhledy na protejsi hory s vodopady taky nebyly spatny. ;)

Sestnacty den, kdy jsme dorazili do Annapurna basecampu, coz byl neopakovatelnej zazitek, si necham na priste, uz jsem zas nejaka upsana a ja bych se pri popisovani zapadu a vychodu slunce pod Annapurnou tak rozvasnila, ze bych tu zkejsla minimalne dalsi pul hodinu. :)) Jsem to s tou strucnosti zase nejak nevychytala... ;) Dneska historicke mesto Ghorka, zitra uz Kathmandu! Tak zase priste. :)

Mapa updated

http://maps.google.com/maps/ms?hl=en&ie=UTF8&msa=0&msid=209031751608970205318.00048f959207291379805&ll=28.07198,84.622192&spn=2.811019,4.938354&t=h&z=8

Himalaje continued

Tak dalsi pokus z Bandipuru, opet se hlasim z te same nedychatelne kavarny, takze dokonceni trekovaci story neslibuju, ale pokusim se. :)

DEN CTVRTY jsme se vydali do Pisangu (3250m). Cesta opet uzasne rozmanita a poprve jsme videli ty poradny velikany Himalaji - sli jsme tradicne nahoru i dolu; lesy, mytinky, z kopcu jsme videli do udoli na buracejici reku, ktera v podstate lemovala cely nas trek. Pocasi zase zacalo hrozit, ale my se nedali a drzeli se zuby nehty, abychom to stihli nekam do ukrytu pred destem. Jen co jsme dosedli do restauracky, zacalo brutalne prset. Tak jsme cekali... cekali... cekali... a nic se porad nedelo, resp. stale prselo JAKO KRAVA. Ja si na sebe navlikla vsechny svoje myslitelny i nemyslitelny vrstvy obleceni, jak se udelala zima a premyslela, co dalsiho na sebe jeste narvat, aby mi bylo teplo. Po asi hodine a pul uz nas to fakt stvalo, tak jsme na sebe nainstalovali plastenky, zatli zuby a vyrazili. Behem cesty se dest zmenil na dest se snehem a za par minut uz z toho byla snehova chumelenice. Clovek by tomu skoro neveril, kdyz v nekterych momentech jsme se varili na slunicku a za par hodin by clovek potreboval pomalu sneznice a zimnik. Bohudik cesta trvala jen neco malo kolem dvaceti minut, takze se to dalo prezit a ten sok ze snehu  nebyl tak drsnej. :)) V restauracce aspon trochu hrala pec a meli skvely testoviny s jacim sejrem, takze na chumelenici jsme brzo zapomneli. :)

PATY DEN jsme vyrazili do Manangu (3540m), do kopce uz se to dychalo o poznani hure, ale plice si zvykaly, nohy taky, tak jsme slapali. Prvni usek cesty to byl kopec jako krava, jsem si davala pauze v snad kazde zatacce, ale vylezla jsem to. :)) Ten den jsme se dostali az do 3900m, do te doby pro me nejvyssi misto. Otevrelo se pred nami udoli v cele sve krase a videli jsme Annapurny, no proste paraaaada! Clovek mel skoro az pocit, ze se mu to zda, ze ty hory tam prece nemuzou takhle doopravdy stat... Se zasnezenymi vrcholky, sklanely se nad zelenavym udolim a ledove modrou rekou...

SESTY DEN jsme vyrazili, v ramci aklimatizace, na Tilicho Lake (4919m). Cesta byla fantasticka, chvilemi pripominala mesicni krajinu, zadne kere, nic... jen ruzne skalnate utvary na svahu hory. Nutno podotknout, ze vyhledy to byly fakt uchvatny, to se ani neda popsat. Jedine, avsak docela podstatne, minus bylo, ze zaverecna cast cesty byla v oblasti sesuvu pudy, takze clovek sel po uzke kamenite cesticce na pomerne strmem svahu, kameni se drolilo, padalo... No, radsi to nebudu moc rozvadet, na muj vkus chvilema az moc HC (coz clovek na zacatku netusil), ale cesta jinak frekventovana, lokalove tam chodej imrvere, tahaj muly s nakladem a turistu jsme potkali nepocitane... Ty nas nakonec taky odradili od puvodniho zameru dojit az na jezero - az takovy zazitek to pry nebyl a jeste bylo vsude tolik snehu, ze pres nej na samotne jezero nebylo vlastne videt. Nakonec jsme tedy dosli do Tilicho Lake Base Campu (4150m), kde jsme stravili noc (VELMI mrazivou) a rano vyrazili zpet.

SEDMY DEN jsme se vydali do Yak Kharka (4010m). Sli jsme oklikou, nechteli jsme se zpet vracet do Manangu, tak nam pruvodce jedne skupiny turistu (!!!) na rozcesti poradil, ze cesta je prehledna a je to tak dve-tri hodiny chuze. Leda hovno. Cesta prehledna urcite nebyla a nakonec se protahla na snad ctyri a pul hodiny (ted presne nevim), takze do vesnice jsme dorazili uplne hotovi. Musel se obejit cely kopec a pak prudce klesat do udoli k rece, nicmene jsme to zvladli a dalsi den byl za nami. Samozrejme az po veceri. :)) A dokonce jsme meli soukromej zachod!

DEN OSMY byl pro me jeden z nejnarocnejsich. Turisti po ceste uz se zacali sinout jak sneci, ale my se stale snazili drzet tempo, lec ja uz taky byla pomalejsi. Vejska dela hodne a dejchalo se hur. Pres Thorong Pedi jsme vystoupali az do High Campu (4850m), coz teda byl docela nasup, uz jsem toho mela za ten den dost a tohle taky nebyla zrovna uplne "cajicek" cesta. Co se tyce krajiny, keru ubylo, stromy zmizely a pred nama se rozprostirala pri vystupu "horska poust" pocukrovana na vrcholcich snehem. V samotnem High Campu byl snih, led a NEHORAZNA zima. V noci jsem spala i ve spacaku ve dvou fuseklich a na sobe snad sest vrstev, bohudik jsem se zahrala a deky (jako tradicne mely snad deset kilo) taky zahraly. Jit v noci na ten tureckej hajzl pres zledovatelej a zasnezenej dvur byl ovsem vykon hodny hrdiny. :))

DEVATY DEN jsme vstali nekdy pred patou rano, byla jeste tma... A po snidani jsme se vydali na nejnarocnejsi cast treku - pres prusmyk Thorong La (5416m). Cesta na vrchol nam zabrala snad tri hodiny, neni to strmy vystup, ale diky nadmorske vysce, snehu a vetru to bylo narocny. Hlavne teda pro me, Martin Super-chodec by to dal za dve. :) Rano vychazelo slunce za Himalajemi a postupne zacalo osvetlovat bily snih, ktery se pak zdal jeste jiskrivejsi a jeste vic belostnejsi... a hory byly tak blizko. Cesta to byla nadherna, kolem jen vrcholky hor, modra obloha a netknuty, hladoucky snih, jen par lidi na ceste, ktera se musela neustale znovu a znovu vyslapavat, protoze vitr kazdou chvili zaval stopy snehem... (Martin byl jednim z tech "prukopniku".) No bylo to fakt nepopsatelny, chvili jsem uplne brecela, jak to bylo krasny a chvili zas proto, jak to bylo narocny. Pro me urcite to nejnarocnejsi, co jsem kdy v zivote delala. Muselo se jit pomerne pomalu, rychle to moc neslo; udelala jsem par kroku a musela se zastavit, nekolikrat se poradne nadychnout a pak jsem zase mohla pokracovat dal. Nicmene potrebny vzduch jsme do plic nachytali a dostali se na kyzeny vrchol! Rozbalili jsme "svatecni" Milku a a dali si caj za nekrestanskejch 150 rupek. Udajne je na zminenem vrcholu nejvyse polozena cajovna na svete. :) Teda, ono je to vlastne drevena bouda, ale rikejme ji klidne cajovna... :) Zima teda byla ukrutna, ruce mi v jednu chvili malem odpadly...Nastesti vidina tepla byla nadosah, tak jsme se na vrcholu dlouho nezdrzeli, nasali posledni cerstve mrazivy (nebo spis mrazeny) vzduch a zacli slapat dolu...

Sestup trval snad pet hodin (ted zas uplne nevim), snehu ubylo, blata pribylo a vrstvy obleceni jsme postupne sundavali... klesli jsme snad o 1600m az do Muktinathu (3800m), hotova poustni krajina okolo - hory hraly snad vsemi odstiny okru, zlute a hnede, co si clovek dokaze predstavit. Muktinath je vyznamne poutni misto s mnoha chramy a je uz dostupne jeepy, takze koho jsme tam nevideli...? Obtloustle Indose na kazdem rohu, co prijeli na vikend obdivovat hory a trochu se pomodlit v chramech.

Vedro tam teda nebylo, ale uz jsme zase pripravili sandalky... :))

DESATY DEN uz me teda nohy nesly o neco mene, ale stale jeste nesly. :) Jsou to holky sikovny. Z Muktinathu jsme klesli az do Jomsonu (2720m), kde jsem se uz dokonce osmelila odlozit i spacak! :) Jomson uz je trochu zivejsi a kultivovanejsi vesnice (mesto se tomu opravdu jeste rikat neda), ktere ma internetovou kavarnu, spoustu hotelu a letiste (proto tolik tech Indosu...).

Bohuzel jsme se vyjimecne rozhodli drzet doporuceni Lonely Planet a sli do turisty oblibeneho hotelu... Sleva ukecana, pokoj pekny, sprcha fantasticka, ale to chovani, pristup a jidlo... No nic moc - lepe o dum dal (hotel Xanadu).

Tak, to jsem se docela rozepsala, pokracovani zase priste, uz budu muset koncit a odumiraji mi prsty ze sameho psani. :) Mejte se krasne!

Tak teda uz konecne ty Himalaje!

Damy a panove, tak ja vam to teda napisu, jak to bylo a jak se to sebehlo... :) Celkem jsme napocitali necelych 300 km v nohach za 19 dni (oba treky), hrozne moc vypoceneho potu, kila sezranych KitKatu, nula ukopnutych prstu, nepocitane kopcu a nejake ty velehory. :)) Kazdy den jsme urazili tak 15-20 kilacku a nestacili se divit, co to kolem nevidime za krasy.

Oba treky jsou v podstate pohodove pro cloveka, co rad chodi a je zdravej, v dobry fyzicky kondici. Hodne udela i priprava predem, nam pomohlo to trekovani v Darjeelingu. Velkou vyhodou je spousta vesnicek po ceste, porad clovek nekoho potkava, ubytovani nepocitane... Clovek si ten trek proste muze nastavit podle sebe, co zmuze nebo nezmuze a nemusi ho ani chodit cely, muze si najmout nosice a pruvodce a chodit pomalicku... A nebo muze letet jako drak, totiz jako my. :)) Hlavne se nesmi podcenovat aklimatizace (riziko AMS - Acute Mountain Sickness), coz jsme si osefovali bocnim vyletem na Tilicho Lake. :) Aneb utikali jsme pomalu, aby nam bylo dobre. :) Coz i v podstate bylo, az na mensi neprijemnosti, ale nemuze bejt vsechno ruzovy, ze. Nohy porad trochu bolej, ale uz se aspon sehnu na tureckej zachod. :))

Pruvodce ani nosice jsme nemeli, neni to nutne, takze jsme si vsechno odtahali sami. A da se to. Slyseli jsme hodne negativnich zkusenosti s pruvodcema, kolikrat i zaostavali, v podstate zdrzovali, zadny valny info nepodavali...

ANNAPURNA CIRCUIT

PRVNI DEN (16.4.) jsme rano vyrazili autobusem do Besi Saharu (820m), cesta tradicne "houpava", jak uz to po kamenitem terenu v mistnich "super-lokal-busech" byva. V Besi Saharu jsme presedli na dalsi busik do Bhulbule, da se to jit i pesky, ale je to po "nove" (nedokoncene) silnici a jit s dopravnima prostredkama za prdeli se nam nechtelo. Lepsi setrit energii na dalsi useky, ktere rozhodne stoji vice za to a krajina je jeste krasnejsi. Jizda byla skutecne "bumpy", jsem rada, ze jsem nesedela na strese busu jako nekteri... :))

V Bhulbule (820m) jsme zbastili nasi prvni trekovaci svacu v podobe mrkve, okurky a cokolady a po nekolika hodinach mackani se v autobuse jsme celi nateseni a naslapli vyrazili na cestu...

Priroda se snad ani neda popsat, prochazeli jsme udolim obklopeni kopci v zelenych a modrych tonech a velehory se ukryvali nekde v mracne dalce... cekaly na nas. :) Vedro jako prase, slunicko nas smazilo, Cola po ceste zchladila a navecer jsme dorazili do Ghermu (1130m), kde jsme nasli nas prvni azyl na ceste.

Nutno podotknout, ze ubytovani po ceste je az na High Camp pod Thorung La prusmykem veskrze v pohode a relativne ciste. Samozrejme velmi zakladni a s tim zachodem a sprchou to bylo obcas komplikovany, ale v podstate pro trekare luxus - mit jidlo po ceste v restaurackach a nemuset se tahat se stanem. Ceny za jidlo jsou sice brutalni, vysokohorska prirazka pro nebohe turisty tu funguje, ale pokoje se daly obcas i ukecat zadarmo, pokud clovek jedl v hotelovych restaurackach.

Hned zkraje nam furt nabizeli po ceste marihuanu, ze ji maj moc dobrouckou (roste jim to tam vsude) a tahali nas do restauracek, lakali na "nejlepsi" ubytovani... Tak jsme je decentne odpalkovali, ze uz mame hasis z Pokhary... :)) A mirili jsme dal.

Malem bych zapomnela na MULY, ktere byly vsude a nejlepe ve velkem poctu. A kdyz uz jsme nenarazili na cele stadecko na uzke kamenite ceste na svahu kopce (kde byl vazne docela problem se vyhnout), tak nam alespon mile muly nadelily sva HOVNA, ktera byla take uplne vsude. Cloveku to alespon pripominalo, ze se vazne nema kochat pri chuzi, ale poradne koukat pod nohy. :))

DEN DRUHY jsme si to namirili do Dharapani (1900m). Docela "stoupacek", ale zmakli jsme to. Jen tak tak jsme unikli desti a dvema hrozne otravnejm malejm holcickam, ktery nas neustale stopovali... Asi chteli skolni pero nebo cokoladu nebo nevim co... Noc uz byla trochu chladnejsi, ale stale jsme to jeste davali ve spacaku. :) V noci byla slyset buracejici reka a z okna jsme videli primo na vodopad. Slunicko pres den porad smazilo, ale tesne pred cilem nas malem zastihl dest. Vetsinou se tak kolem druhe odpoledne zacalo zatahovat a pocasi hrozilo bourkami, ale my to ve vetsine pripadu stihali dobre. ;)

P.S. Na nohach stale sandale.

DEN TRETI jsme putovali do Chame (2670m). Tentokrat uz od rana mrholilo, ale tim jsme se nenechali zastavit, natahli fungl nove plastenky a uz se slo. :) Hory se nam porad nekde schovavali, ale cesta porad krasna, vlastne cim dal tim krasnejsi. Cestou se nam naskytl pohled na obrovsky ledovec, otevirajici cestu do udoli... Tezko se to popisuje, vlastne se to ani poradne popsat neda, krajina se porad menila, rozmanita, divoka, nekde zase zkrocena lidmi v podobe policek... kazdopadne to byla nadhera. Kazdou chvili mel clovek moznost spatrit nejaky ten vodopad rinouci se z hory a zaroven obdivovat ty neskutecny barvy okolo, ktery se menily podle toho, jak moc nebo malo na ne dopadaly slunecni paprsky... Krasny.

No, to jsem toho moc nenapsala, ale sedime v Bandipuru v jedne dost kyslikove izolovane netove kavarne a moje mozkove bunky ten nedostatecny prisun kysliku nestihaji aneb zacina mi tu byt ponekud nevolno a nemohu psat, tudiz pokracovani priste. Brzo na poctenou. :)

Himalaaaaje...!

Ahoj vsichni, tak se opet ozyvam - tentokrat ze slunneho Nepalu, kde jsme zazili za tech nekolik dni snad vsechna rocni obdobi... V nohach mame za 19 dni trekovani nevidane kilometru a v zaludku buvoli stejk. :)

Jeste nez se vrhnu do popisovani naseho himalajskeho dobrodruzstvi po horach, tak trosku strucneji dokoncim Indii a zminim cestu pres Nepal do Pokhary, protoze tak fakt "stala za to"...

TSOMGO LAKE - INDIE (SIKKIM)

V Gangtoku jsme sbalili tunu mrkve, susenek a nasi bandu Anglanu a vyrazili jeepem na vrcholky hor - totiz na Tsomgo lake, ktere lezi ve vysce 3780m obklopene horami. Jezero moc pekne, ale diky pocasi jsme si z neho na zadek uplne nesedli. Bila obloha splyvala s bilymi kopci a jezero melo nasedlou barvu, ktera zrovna neoslnovala... A k tomu vsude masy Indosskejch turistu. Kam se muzou nechat dovest za minimalni fyzicke namahy, tak tam jsou. Nicmene bylo dost zajimave a vtipne ty magory v holinkach pozorovat, jak se vozej na jacich a valej se ve snehu, kterej nekteri z nich mozna videli poprve v zivote... :) Snehove vlocky na ksichte jsem nezazila mesice, takze zazitek to rozhodne byl. :))

MANGAN - INDIE (SIKKIM)

Z Gangtoku jsme se vydali na celkem ubijejici a zdlouhavou cestu jeepama do Manganu, odkud jsme mirili jeste trochu dal za udajne krasnymi vyhledy. Prselo, ubytko bylo plne, tak jsme se zase museli vratit do Manganu, coz se ukazalo nakonec jako to nejlepsi misto, odkud rano skutecne byly krasne videt hory... sice nas to stalo brzke vstavani a par kilometru do kopce, ale stalo to za to. :)

KALIMPONG - INDIE (WEST BENGAL)

Kalimpong byla nase posledni destinace, ze ktere jsme se vydali pres Siliguri smer Kakarbita v Nepalu... Kalimpong jako takovy nam neprisel nijak zajimavy, uz jsme byli nateseni na Nepal, nicmene svuj "highlight" mel - v podobe hromady KAKTUSU! Ale ze jich bylo! Cesta do skleniku sice byla zdlouhava a trnita, malem jsme je pres mesto nenasli, ale zadarilo se. Oblast Kalimpongu je pro pestovani kaktusu znama, ale ze jich uvidime tolik a v takovem mnozstvi a rozmanitosti druhu, to jsme ani necekali. Nejsem zadny zvlastni "kaktus-fanda", ale skoro vsechny ty pichlavy "obludky" zrovna kvetly a mely nadherne zarive zlute a ruzove kvety... Parada.

To byla posledni barevna tecka za nasim indickym dobrodruzstvim a ted uz prichazi na radu NEPAL! Jeste k tem barvam - uplne jsme zapomnela zminit HOLI, indicky svatek jara. Bohuzel jsme ho trochu promeskali, ale precijen neco videli. Bylo to jeste v Darjeelingu nez jsme vyrazili na trek. Nadsene jsme zjistovali datum a v onen den jsme se pohybovali jen opatrne po meste, abychom nedostali barevnou delovku, byla docela dost kosa a od naseho puvodniho zameru se pripojit jsme upustili. Kazdopadne na "hrozne uzitecnych" turistickych informacich nam rekli spatne datum, ve meste mistnaci take rikali neco jineho, takze nakonec po sobe lide hazeli barevny prasek az dalsi den, kdy uz jsme vyrazeli do hor.

Tuhle barevnou tradici dodrzovali hlavne deti a sem tam par rozjarenych dospelaku, ostre zelena a ruzova byla videt na silnici, zdich i hlavach rozesmatych deti... :) Tak to by bylo uz skutecne "sbohem, Indie"!

KAKARBITA - NEPAL

Jeepem ze Siliguri jsme dorazili pozde odpoledne do Kakarbity - nepalskeho pohranicniho mestecka. Jako prvni vec jsme si samozrejme museli jit vyridit viza. Cena se zvedla, takze misto ocekavanych 30$ za osobu (mesicni vizum) po nas chteli 40$. To byla prvni "radost". Druhou radosti byly informace o prodlouzeni. Chteli jsme na Nepal mesic a osm dni, pricemz minimum (jsme se dozvedeli) je 15 dni prodlouzeni. A dalsich 30$ za osobu. Bum. A to je v Nepalu rok turismu. Komicke a dost tragicke je, ze nikdo poradne nevi, v cem rok turismu spociva, pro turisty to zadne vyhody nema, maximalne pro horolezce... A ceny jsou jeste mastnejsi. No, hlavne, ze ten rok turismu maj... aby mohli vyletnici vysolit jeste vic.

Po rozladeni jsme si zjistili autobusy, zajistili hotel kousek od autobusaku, poradne se napucli a posilnili nepalskym (a pekne drahym) piveckem a sli se trochu prospat, abychom mohli ve ctyri rano vyrazit na dloooouhou cestu autobusem do Pokhary.

No, to byla jizda. Ridic jel v pohode, daval pozor... aspon se to tak zdalo. Neda se to tvrdit o ostatnich spoluucastnicich silnicni dopravy, nekteri magori jeli tak rychle, ze to malem odneslo strechy ve vesnicich. Hovada. Cesta mela trvat 13 hodin, ale diky ridici a kokotskemu "vysetrovacimu" systemu jsme se zasekli na 4 hodiny v nejakem prdelakove.

A proc? Autobus uz se rozjizdel pomalu ze zastavky, kdyz v tom mu nejaky tupy chodec vlezl skoro pod kola. Tudiz "mily" autobus "mileho" chodce srazil. Poradne jsem nic nevidela, az Martin mi to pak rikal - chodec se tezce zvedl, okolo lidi, coz byl signal pro ridice, ze muze jet "v pohode" dal... dost zvlastni chovani, trochu jsme z toho byli zarazeni, ale jelo se dal. Po chvil nas zacala honit motorka a za dalsich nekolik metru nas zastavili v onom prdelakove policajti a vsechny vyhnali z autobusu ven a ze se jde provest s ridicem setreni... v podstate nas drzeli skoro jako rukojmi uplne nesmyslne 4 hodiny, nez ridic zaplatil nejakou pokutu, vsichni se na sebe usmali a nazdar. Pak se aspon stridal s dalsim ridicem... Doted nechapu, proc nas nemohl odvest onen alternativni ridic uz o ty 4 hodiny driv a museli jsme cekat jak kokoti v uplne dire.

Silnice byla prakticky celou dobu rovna a prehledna, pricemz mnoho ridicu evidentne diky tomu smyslelo stylem "rychle a zbesile". Nekdy v deset vecer jsme konecne uplne vyrizeni dorazili do Pokhary a padli do postele. (Dani a Marto, diky za tip na ubytko!!!)

POKHARA - NEPAL

Pokhara, turisticka oaza Nepalu, ma mnoho co nabidnout. Kdyz ma clovek kliku na pocasi, muze videt Dhaulagiri, Annapurnu, Manaslu a Machapuchare prezdivanou "Fish tail" i z okna hoteloveho pokoje. Coz se nam postestilo. :) Pokhara je krasne zasazena do kopcu a hor a na okraji mesta se rozprostira obri hladina jezera, vecer se daji pozorovat cervanky nad Himalajemi...

Pokhara je hodne turisticka, osazena obchudky a restauracemi, coz nekomu muze lezt na nervy, ale nam to tak nejak nevadilo. Atmosfera je tu prijemna a precijen i v te zivosti mesta a cvrkotu turistu je tu tak nejak klid a pohoda. A pokud chce clovek "uniknout" do neturistickeho centra, ktere uz je beznym hlucnym a prasnym mestem, staci vzit nemene namackany autobus a jet.

Nase prvni dva dny v Pokhare byly ve znameni temer zbesileho nakupovani vybaveni a zarizovani permitu na Annapurny (20$ za permit a jeste 2000 rupek za vstup do parku na osobu...). Shaneli jsme Martinovi kalhoty (nemozne), plastenky, hulky, spacaky... bylo toho nad hlavu, takze nakonec jsme si pred trekem skoro ani neodpocinuli. Obchodu s nepravymi vyrobky The North Face jsme v Pokhare jak nasrano, jinak se to rict neda. Udajne ma byt kvalita slusna, ale pravdou je, ze pokud chce clovek vyrazit se skutecne hodne dobrym vybavenim, musi si ho koupit doma. V Kathmandu pry nekolik obchodu s originaly je, ale kdo vi, kde je pravda o kvalite... Obehli jsme toho skutecne hodne, porovnavali, zkouseli... a nakonec si koupili krosnu, pujcili spacaky... Z krosny Martina bolej zada, hulky se prubezne zasekavaly a nedaly se zasroubovat a spacaky se po dvou dnech zacaly parat... Abych to shrnula, vybaveni na trek se sehnat da a pokud clovek nezada hyper kvalitu, tak to i staci a prezit se s tim da. Pujceni spacaku je financne rozhodne vyhodnejsi. Kokotina je pujcovat si boty, ale i tuhle hovadinu nekteri neznali trekari delaji a pak maji puchyre jako krava... a chodi po horach v zabkach.

Timto uz se dostavam ke "dni D", tedy k 16. dubnu, kdy jsme zacali Annapurna Circuit. Ale jelikoz musime bezet na veceri, tak uz to ted nestiham, ale aspon vas muzu navnadit... :) Ozvu se co nejdrive, strucne se to ani shrnout neda, byl to krasnej,  narocnej a neopakovatelnej zazitek uprostred velehor... Tak priste!

P.S. Zblizka se ty osmitisicovky tak vysoky nezdaj. ;)

Sbohem Indie!

Ahoj, tak jsem zase zpet. :) O Yoksumu vam uz asi vic nenapisu, az na mensi vylet (co noha nohu mine) - zacatek Dzongri treku - se toho vic nedelo. Byla zase ukrutna zima, ale pres den se oteplilo a my po dvou nocich v Yoksumu vyrazili o dum dal... ackoliv tady by se spis hodilo napsat o horu a nejake to udoli dal. :)

TASHIDING

Opet jsme se s nasimi "batuzky" (uz tak po peti metrech mam dojem, ze mam ten svuj bagl asi narvanej cihlama...) vydali cestou necestou dalsich 20 km do mestecka Tashiding, ktere se pysni jednim z nejposvatnejsich sikkimskych buddhistickych chramu. Chram stoji jako tradicne na kopci, takze za ten den nam pribylo jeste dalsich pet kilacku, ale to uz jsem vazne valela jazyk po zemi.

Nicmene zazitek to byl pekny, popovidal si s nami buddhisticky mnich a podivali jsme se do jednoho z mensich chramku, ve kterem byla obri verze modlitebniho mlynku s mantrou "Om mani padme hum"...

RAVANGLA

Bohuzel jsme se dozvedeli, ze hrozi dvoudenni celostatni stavka za lepsi platy pro delniky, co znamenalo dvoudenni zasek na jednom miste pro nas. Nakonec padla volba na Ravanglu, kam jsme se (bohudik) po mensich komplikacich dostali (aneb domluvit se s ridicema jeepu a dostat z lidi nejaky informace o odjezdech a prijezdech na kyzena mista je fakt nadlidskej vykon).

Ravangla je mestecko na kopci, plne obchudku a hotelu, vsechno bylo ovsem ve dnech stavky kompletne zavrene, takze hned po prijezdu jsme se poradne zasobili horou zeleniny a tunou susenek na horsi casy. Coz mi pripomina, ze jsme si tu vypestovali lehci zavislost na maslovejch susenkach a KitKatech...

Jinak v Ravangle je krasnej a novej (1995) buddhistickej klaster - pro me zatim nejkrasnejsi. Za klasterem rekonstruuji a nove buduji obri areal se stejne obrim Buddhou. V pozadi jsou videt Himalaje a vypada to v hezkem slunecnem pocasi fakt impozantne... co teprve, az ta rekonstrukce bude hotova.

Jinak den stavky jsme vicemene prozevlovali (ono je to obcas potreba), ale televizni plany nam prekazila necekana bourka... nastesti jsme meli karty, sachy, damu a spoustu jidla, tak jsme nudou neumreli. :)

Ovsem POZOR, druhy den stavky nam pocasi pralo, bylo nadherne a nad mestem stala vyzva (kvuli ktere jsme do Ravangly jeli) s nazvem Maenam Hill (3235m), kterou jsme proste museli zdolat. A taky zdolali. :) Celkem to bylo cca nasich oblibenych 20 km, nahore nadherne, vsude samej "Himalaj", cesta byla krasne "dzungloidni" a jeste se nam podarilo potkat particku bezvadnejch Anglicanu... Co vic si prat. :) (Nahore to byla akorat vrstva navic, byl tam solidni chladecek.) Nakonec se Ravangla vydarila, tak jsme mohli spokojene razit dal.

GANGTOK

Gangtok, hl. mesto Sikkimu, je zase dalsi mesto na kopci, ktere se vlastne nicim moc nelisi od tech ostatnich... vyhodou je vice hotelu na vyber, vice restauracek a zradelen a taky PEKARNY s KOBLIHAMA!!!! V centru je taky docela pekna promenada plna modernich obchodu...

Za navstevu stoji Institut tibetologie, dalajlama tam polozil zakladni kamen v roce 1975 - prohlidnout se daji ruzne sosky, svitky, knihy, hudebni nastroje a "thangky" (malby na hedvabi s buddhistickou posvatnou tematikou). Hlavne je na nekolika panelech popsana cela historie stvoreni Budhhy, tak o tom konecne neco trochu vim. :) Uz jsem neco cetla v minulosti, ale pamet je hrozna vec...

Taky jsme se byli podivat na vystavu orchideji (maminko, tve srdce by opet zaplesalo) a vylezli jsme hroznej krpal nad mesto na dalsi klaster... jsme proste kulturni az na pudu. :)

Uz budeme muset zase koncit, zaviraj internetovou kavarnu... Tak jen strucne - vylet na Tsomgo lake popisu priste, pak uz jen cesta do Manganu na "velehorske vyhledy" a dneska jsme dorazili do Kalimpongu... zitra mirime uz na hranice a pozitri NEPAL, nase vytouzena tresnicka na dortu. :) Ceka nas Annapurna Circuit a nasledne na to se napojime na Annapurna basecamp, takze tak 20 dni pochodacek pres "kopecky". Nemuzem se dockat. :) 

Chtela jsem napsat nejake indicke zhodnoceni naseho trimesicniho putovani po tehle zemi, ale nejak nemuzu nic narychlo vymyslet. :) Melo to sva slaba mista, ale i tak to byly tri krasne a neuveritelne mesice po zemi, ktera urcite nase kroky nevidela naposled - protoze ma porad co nabidnout, i kdyz dokaze i pekne namichnout... :) Mejte se krasne, pristi zpravodajstvi uz z Nepalu!

Tlusta oblacnost a bolave nozicky

Ahoj, ahoj! K te tluste oblacnosti, to jsem proste nemohla nezminit. Martinuv novy "terminus technikus", ktery se zrodil pri pozorovani drze se rozpinajiciho destoveho mraku na obloze... :)

Posledne jsem nedokoncila Singalila trek, nuze... Pet dni, ctyri noci, nejvys jsme se dostali na vrchol Sandakphu (3636m), vyhledy fakt staly za to, ale zima ukrutna. V Nepalu se asi zasobim jacima fuseklema a rukavicema (a svetrem navic...), aby me nocni "chladek" nezkolil. Ubytovani behem treku (spali jsme v chajdach v mistnich vesnickach) bylo prekvapive luxusni a levne (rozumej na horske chude pomery), nekde jsme i dostali kybl teple vody (horka je silne slovo, ale taky se to prihodilo).

I jidlo bylo za minimalni ceny (oproti tomu, co nam sdelili v turistickych informacich v Darjeelingu - nakopat jim zadek za totalni dezinformovani turistu malo), ale stejne jsme se zasobili nejakym tim osobnim proviantem...

Behem trekovani jsme vystridali vedro i hyper zimu (dokonce i snih tu a tam byl), mlhu i slunecni zari, ale bohudik celkove se nam pocasi opravdu vydarilo. V Darjeelingu nekolik dni hnusne a prvni den treku se obloha roztahla a potesila nas vyhledy primo netusenymi. :) A takhle nas tesila az do konce. :) Zpocatku me teda nohy moc nenesly a me plice si zvykaly na necekane nadmorske vysky jen pomalu, ale zvykly si... nohy taky. Pilne je od treku cvicime, takze domu se vratim jak pohubla zena Rambo.

Bohuzel jsme se potykali OPET s jistymi strevnimi problemy, ale zasoby toaletaku byly, chemikalie z Darjeelingske lekarny taky a vule jit dal rovnez. Takze jsme to zvladli, ale potkali jsme parecek postarsich Francouzu a ty to museli druhy den kvuli stejnemu problemu otocit zpatky... takze jsme meli kliku, ze to nebylo tak zly.

PELLING

 Z Darjeelingu jsme vypadli do Pellingu, krome hotelu narvanejch Indosema a restauraci tam neni absolutne nic... Za navstevu ovsem stoji Pemayangtse Monastery a clovek se muze "relaxacne" courat po okoli. Coz jsme po docela narocnym treku rozhodne potrebovali. Moje nohy teda urcite. Moje telo si taktez uvedomilo, ze dozasobit se novym tukem by nebylo zle, takze od Darjeelingu bych furt zrala. :)) Martin by zase zbodnul celou ogrilovanou kravu, kdyby to slo... :) Nicmene jsme doted byli porad na nohach, takze nejaky tuky nemaj sanci (ackoliv ja se svedomite snazim), zato Martin by si klidne mohl v nejake pohadce strihnout roli pohuble smrtky... ale taky se snazi naplnit brich, co to jde. Mrkve, okurky a redkvicky jsou v Sikkimu opravdu chutne, takze zereme vitaminy jako zbesili... :))

Jsem nejak odbocila, ale k tematu jidla se timto obloukem zase vracim... :) Zjistili jsme, ze v nedalekem Darapu se kona festival sikkimskeho tradicniho jidla a piti, takze jiste chapete, ze tam jsme nemohli chybet. Podarilo se nam chytnout auto dvou Indosu, jeli zrovna tim smerem (jinak se tam dopravit prakticky nedalo, pokud jsme nechteli jit hodinu a pul az dve po silnici...) a uz jsme ZRALI. K ochutnani bylo vsechno mozne, od podivneho slaneho caje s maslem, kurecich MOMO (plnene tasticky-knedlicky), suseneho buvoliho masa az po TOMBU - teple "pivo", ktere se chuti podoba burcaku a je to proso zalite teplou vodou podavane v bambusu... moc zajimave a v chladnem pocasi neuveritelne bodne. :)

Tot asi vse k Pellingu, byla tam jako tradicne zima, televize vypadavala, ale i tak jsme si odpocinuli, nasali novou energii a s plnou polni (to by me zajimalo, kolik ten muj batoh vlastne vazi...) se vydali dal...

KECHOPARI LAKE

No, s kompletni zatezi na zadech se chodi sakra blbe. Z kopce se mi podlamovaly nohy a do kopce jsem funela jak lokomotiva... Uz ani nevim, kolik jsme presne usli, ale nejakych 23km to hodilo urcite. Kazdy nam uz ke konci rikal jine vzdalenosti, takze posledni hodinu jsme za kazdou zatackou vyhlizeli vytouzene jezero. Samozrejme zacalo prset, objevila se Martinova "tlusta" oblacnost a v Trekker's Hutu vypadla elektrina... jesteze existuje ten ohen a svicky, ze... Nicmene vecer se pak jeste udelalo na chvili hezky, i slunicko vysvitlo, takze nakonec se nam z vyhlidky postestil moc hezky vyhled na posvatne buddhisticke jezero v zari zapadajiciho slunce... Jezero jinak samo o sobe neni nic zvlastniho, atmosferu spis dotvari vsudypritomne vlajecky s natistenymi sutrami - lungty.

Stravovani bylo velmi skromne, ale ochutnala jsem tam jeden z nejlepsich masala caju. :)

Druhy den jsme se vydali na kopec a lesem smerem k posvatne jeskyni, ale pocasi bylo nevlidne, tak jsme se na ceste zpatky zasobili susenkami... :) A na dalsi chozeni se vyprdli.

YUKSOM

Od jezera jsme si hodili dalsi cca dvacitku kilacku do Yuksomu, prvniho hlavniho mesta Sikkimu (nyni je to Gangtok). Cesta byla bohudik misty protkana sluncem, zato pul hodiny po nasem prichodu zacal peknej slejvak.

Yuksom je takova mala "prdelka", nic tam vlastne neni, je to ovsem vychozi bod pro Dzongri/Goecha La trek. Uz jsme si to malovali relativne nadejne, tenhle trek je nejbliz ke Kanchejunze, dostat se da az do 5000m (no, dobre - je to 4940m, Goecha La), ale ve spatnem pocasi je to o nicem. A taky je to dost drahy trek. V Yuksomu je to nejlevnejsi, 35 USD na den (3 lidi a vic), ale v druhe agenture nam rekli dokonce 55 USD! Ale abych to ukoncila, na zmineny trek jsme se nakonec vykaslali. Pocasi nevypadalo nadejne ani podle predpovedi a potkali jsme par lidi, co trek sli a na pocasi dost nadavali, vyhledy prakticky zadne... A na zledovatele ceste se snehem se urcite nejde moc dobre... Ani majitel agentury nas svym "busy" pristupem ala tovarna na trekovani nepresvedcil. Vecne byl na telefonu, informace jsme z nej dolovali a nakonec nam sdelil, ze se musime rozhodnout rychle, ze je dost zaneprazdnenej a lidi chodi hodne (jen s nama by to bylo minimalne sest lidi, coz uz je dost...).

Uz musim urychlene koncit, toz mejte se krasne, ja zase napisu, zdravim z Gangtoku - zitra uz Tsomgo Lake!

Hory, kosa a litry caje

Ahoj, ahoj, ahoj! To je zase doba, ale internety nefungovaly, casu malo, chozeni hodne a jeste vice cekani na vlak...

CESTA Z VARANASI DO SILIGURI

Takze, urcite bych mela zminit cestu z Varanasi na sever, protoze ta urcite z nasi pameti jen tak nezmizi. Abychom vse dobre stihali a zvladali, vyrazili jsme s predstihem z Varanasi do jedne mensi "prdelky" a tam jsme se jali cekat na nocni "sleeper" vlacek... Jenze ouha. Na nadrazi nam sdelili, ze vlak ma ctyrhodinove spozdeni. Tak jsem sli zabit nejaky cas na internet a do restaurace a rikali si, jak nam to utece a ty dve hodky na nadrazi uz nejak doklepeme... To jsme se ovsem ukrutne spletli. Na nadrazi jsme celkem zabili 11 HODIN! A to je na indickem nadrazi opravdu hodne. Bohudik tam meli restauracku a spoustu stanku, relativne ciste zachody a cekaci mistnosti, kam se clovek mohl jit ohrat, protoze vnoci tam zrovna parny leto nebylo.

Ty hovada na informacich nam samozrejme nerekli nic, akorat kadou hodinu spozdeni o dalsi hodinu prodluzovali. Takze nam ani nezbyvalo nic jineho, nez opravdu kejsnout na tom nadrazi... S ocima uz skoro uplne zavrenyma jsme konecne dolehli na sedacky vlaku nekdy v pet rano, kdyz se mily vlak uracil dorazit. A to se pak jeste na nadrazi cekalo dalsi pul hodinu... a behem cesty vlak nabral dalsi hodinove spozdeni (jel 15 hodin), takze: "Diky, indicke zeleznicni drahy, uz nam to fakt stacilo."

Cestou jsme ale potkali jednoho moc fajn Izraelce, takze nasledujici cesta jeepem ze Siliguri do Darjeelingu probihala uz v pozitivnejsim duchu. 

DARJEELING - WEST BENGAL

Darjeeling je... na kopci. :) A meli jsme tu smulu, ze krasne bylo pouze prvni den, kdyz jsme dorazili, pak se poradne zatahlo a byla zima, takze nakup zimniho vybaveni jsme se snazili co nejvic urychlit. Coz moc neslo, takze abychom dostali to nejlepsi za co nejrozumnejsi cenu, stravili jsme nakupovani cele tri dny. Uf. A v Darjeelingu je nejak vsechno do kopce, takze uz jsme se stacili docela vytrenovat tam. :))

Jinak mestecko pusobi moc prijemnym dojmem, resp. spise ta vyssi, klidnejsi cast, kde nejezdi jeepy, protoze jinak je to zrovnatak ohlusujici mesto plne klaksonu. Vsude maj spoustu prijemnych malych pekarnicek s cokoladovymi muffiny a mega muffiny s kandovanym ovocem. A taky je k nalezeni spousta likershopu, uz tadu maj trochu normalnejsi (volnejsi) pristup k alkoholu, takze ani bary-restaurace nevypadaj jako zaflusany hnusny diry plny ozralu (jak tomu bylo na jihu).

Indie takhle na severu uz skoro neni Indie. V Darjeelingu je spoustu Nepalcu, a i Tibetanu, stejne jako v sousedicim Sikkimu (ktery drive Tibetu a Nepalu patril). Lidi jsou tak nejak vstricnejsi, milejsi, mene hlucni, porad tak blbe necumi a nechovaji se tolik jako prasata. (Lidi konajici potrebu na ulici uz prakticky nespatrite, a pokud ano, je to tupy indicky turista). Takhle to skoro zni, jak kdybych vsechny Indy hazela do jednoho praseciho pytle, ale vseobecne vzato jsme z nich obcas meli takovy dojem... nicmene milych a slusnych vyjimek jsme take potkali spoustu... :)

V Darjeelingu jsme vypili hodne caje. :) VAZNE HODNE caje. Ze jsme z nej dostali regulerni srac*u. A nebyli jsme jedini. Snad vsichni turisti, ktere jsme potkali, nam potvrdili tenhle stejne nemily stav svych vnitrnosti. Patrne ne uplne dobre vyvarena voda na caj... Nicmene na chvili jsme tenhle stav prekonali, nicmene na trekovani se nam bohuzel opet vratil. Bohudik ne v tak vaznym stavu, abychom nemohli v treku pokracovat. Potkali jsme jeden postarsi francouzskej parecek a ten musel trek druhej den skoncit prave kvuli strevnim potizim.

Ale abych nepredbihala a dokoncila tu "cajovou etapu"... Caje jsme vazne vypili dost a i nejaky ten cajik nakoupili... :) A je fakt dobrej, tak doufam, ze takovy zustane a precka ten zbytek cesty. Abych to uvedla na pravou miru, nejsme velci znalci caje, ale co jsme ochutnali, bylo vesmes dobre az velmi, velmi dobre. Ze bych si z tech darjeelingskej caju ale vylozene sedla na prdel, to se taky nekonalo. Mozna nejsem az tak "cajova". ;)

Dokonce jsme i navstivili tovarnu na caj, ktera ale bohuzel zrovna nepremavala, takze jsme ji nevideli v pracovnim procesu. Nicmene jsme se stavili v cajovem obchudku s jednou moc milou a lehce prastenou zenstinou, ktera nam predvedla caj, ktery se da pripravit behem peti sekund  - a chut je opravdu silna, caj jen staci prelit vrouci vodou. Vtipne na tehle "cajarne" taky bylo, ze melo zvlastni magnetismus na Cechy, takze jsme tam potkali cele 3 Cechy! Nevidane, mile. :) Ze tri Cechu se nakonce vyklubala cela particka mladych lidi, kteri taky putovali na stejny trek pres nepalske hranice jako my.

SANDAKHPU SINGALILA TREK

Tak, o tom vam povim az priste. :) Ale alespon jsem napsala nazev pro ty zvidave, ktery by si treba chteli neco vyguglit. :) Upozornuju, ze to neni ta sikkimska verze, nybrz zkracena bengalska. Ale alespon na uvod: celejch pet dni bylo uzasnejch, byla to parada, byla zima, ale krasne... Videli jsme nadhernej pas Himalaji, vyhledy na Kanchenjungu pry vychodu slunce a dokonce i na ten Everest jsme meli kliku. :) Jen pro priste asi vynechame instantni nudle...

Mejte se krasne a je se opet ozvu. Aktualni zpravodajstvi vysilame z Yoksumu (Sikkim), zamraceneho a lehce mraziveho, ale snad se vycasi... Je tady jaro a kolem rostou stromy krasnejch rudejch a bilejch rododendronu a ruzovejch orchideji - jen tak u cesty, ze ty krase clovek ani neveri. :) Dokonce se poradaj i specialni "rododendronovy treky". :) (Maminko, klidne bych ti nejakej ten strom urvala a dovezla domu, ale asi by mi to neproslo.)

Tak na poctenou priste.

Delfini v jezere a jine zvirectvo

Ahoj, ahoj, ahoj. Totiz "namaste"! Tak se opet hlasi Zuza India Times. Delsi doba uplynula, hodne caje jsme od te doby vypili a mensi strevni zalezitosti prodelali. Takze kde jsem to posledne skoncila...

SATAPADA - ORISSA

Z Puri jsme se vydali do Satapady, vesnicky u jezera Chillika. Z Puri je ona dira (ano, je to dira) vzdalena cca 50 km, ale cesta autobusem je zatracene dlouha. Tri hodiny. Cele TRI HODINY. Jizdni rady vymyslel nejaky indicky kokot. Ridic neustale zastavoval, daval si svacu, povidal si, delal si nejakej svuj byznys... a samozrejme flusal betel vsude okolo. I kocarek strkanej malym parchantem jede rychlejc nez jel tenhle autobus. Nicmene dojeli jsme, ubytovali se, takze hura!

V pokoji jsme meli brutalni vedro, pobyt tam skoro pripominal pobyt v saune, takze jsme museli mit porad zapnutej vetrak nad posteli... tudiz se mi podarilo nastydnout. Nicmene uz jsem v podstate v pohode, ale poradne to otravovalo zivot.

V Satapade vazne nic neni. Jeden turistickej resort, kterej je z velke vetsiny okupovanej Indosema, par stanku a chudejch rodinek v boudach a tim to tak konci. Jo a jeste turisticky mini-muzeum. A "liquer-shop" s pivem. :)) S tim se nicmene moc pekne sedelo na okraji policek a rybnicku pri zapadu slunce.

Druhej den jsme vyrazili na jezero v lodicce NARVANY indickejma turistama. Nebylo mi uz moc dobre a vylet mi tak nejak uplne nesednul. Ale svoje pekny a zajimavy momenty mel. Videli jsme specialni druh delfinu - Irrawaddy. Vesele si dovadeli ve vode a pluli kousek od nasi lodi. 

Chillika lake je vlastne obrovska laguna a my se jeli podivat na usti tehle laguny do more. To byl zajimavy pohled, stejne jako prestavka na plazi.... Plaz ve mne prijemny pocit nezanechala, ale pohled to byl unikatni. Cele pobrezi bylo posete obrovskymi mrtvymi zelvami, ktere prisly dat zivot dalsim zelvickam a ten svuj na zlutem pisku nechaly. Trochu smutny pohled, ale je to priroda, nektere zelvy to zvladnou a jine ne.

Pulhodinovou prestavku jsme si zpestrili fantastickejma malejma krevetkama a pak uz se jelo zpatky. Svuj zadek jsem mela namackanej na dreveny nepohodlny lavicce, ale jizdu jsme prezili. :)

V Satapade jsme pobyli jeste jednu noc a pak zase zpatky do Puri. Tentokrat nam cesta zabrala dokonce sest hodin. Neuveritelny. Museli jsme si vymenovat autobus, protoze ten nas nam kleknul, nacez jsme se opet jako tupa museli vracet zpatky do Satapady a pak zase tvrdnout mnoha zastavkach zpomaleneho ridice. "Novy" autobus byl opet ve vyslouzilem stavu, takze nekolik kilometru pred Puri neustale vypovidal sluzbu a chlapici ho museli roztlacovat... Vybornyyyy. Ale zadarilo se, do Puri jsme dorazili a dokonce sehnali jedno z nejhezcich ubytovani v Indii, co jsme doposud meli. Bohuzel jen na jednu noc, protoze dalsi den jsme vyrazeli do Kalkaty.

KALKATA - WEST BENGAL

Kalkata je ooobrovske mesto narvane lidmi, obchody, slumy, kravami, otravy a dzusy na kazdem rohu. :) Dzusy byly fantasticky z velkejch stavnatejch pomerancu - a vymackany v mlynku na maso.

Najit ubytovani byla neuveritelna fuska a jeste se na nas nalepil jeden z vsudypritomnejch otravu, ktery doufaj, ze kdyz nas potahnou do nejakyho hotelu, ze dostanou provizi. Puvodni plan na ubytovani u segry Sourava, kalkatskeho rodaka a Martinova kolegy z prace, totalne selhal. Takze nakonec jsme na Kalkatu byli uplne sami a vsechno jsme si taky museli zjistovat sami. Coz ostatne delame i normalne, takze vlastne nakonec to nebyl takovej problem, ale precijen, orientovat se ve velkem meste je ponekud tezsi. Nastesti Martin se neztrati, to ja bych byla ztracena asi hned. :)) 

Cesta do Kalkaty probehla opet ve vlaku, opet docela v klidu a opet tam HROZNE tahlo, coz mymu nemocnymu stavu uplne neprospelo, tudiz prvni den v Kalkate jsem stravila v posteli a s televizi, aby se mi udelalo lip.

Sourav se dusoval, jak se da v Kalkate nakoupit UPLNE vsechno a ze nebude zadnej problem se shanenim i trekovaciho vybaveni. Problem to byl. V jednom obchode meli JEDEN ubohej spacak a JEDNU krosnu. Dalsi obchod byl uz davno zkrachovalej a nase posledni nadeje nemela vyber o mnoho bohatsi. Vybrat jsme si mohli ze tri spacaku, o kterych jsme nevedeli vubec nic a jeste byly velky jako indicka krava. No, aspon jsem si poridila novy tricko, neb me zasoby obleceni z domoviny se uspesne rozpadaji a ridnou.

Bohudik v Nepalu, raji trekaru, se da vse poridit nebo i pujcit (coz bych teda nerada...), takze se vlastne nic nedeje. Az na to, ze cas v Kalkate (tri dny) byl vlastne kvuli my nemoci a neuspesnymu litani po obchodech uplne zabitej. A jeste se nas snazil natahnout taxikar, hovado jedno. Nicmene sight-seeing z taxika byl docela uspokojivej a jeste jsme si zkusili cestu metrem, takze dobry. Cestu vecer nicmene metrem nedoporucuju, protoze to je HRUUUZA. Je to zbesilej Indos na zbesilym Indosi, vsichni se snazej natlacit do zrovna jedouciho metra, ackoliv za deset minut jede dalsi. No prisla jsem si tam jako sardinka v o cislo mensi plechovce, ale prezili jsme. Prazsky ranni narvany metro je proti tomu indoskymu naprosta pohoda. Tohle byla silenost. 

VARANASI - UTTAR PRADESH

A po hlucne Kalkate uz konecne VARANASI! Nejsvatejsi mesto ze vsech svatych indickych mest. Rozklada se na brehu Gangy, ktera si poklidne tece lemujic posvatne ghaty - schody vedouci do reky.

Dneska odjizdime do Darjeelingu, ale stravili jsme tu celkem devet dni a bylo to devet fakt moc krasnych dni. Ale uz je cas odjet, ten cca tyden je tak akorat. Ale rozhodne je to misto, kam se clovek zase rad vrati.

Centrum Varanasi se toci kolem hlucne hlavni ulice, ktera se neobejde bez vsudypritomnych riksaku a zbesilych ridicu, kteri nechapou, co je prednost v jizde a chodec pro ne neexistuje. Hluk z klaksonu je ohlusujici, proto je vzdycky prijemnejsi schovat se do bocnich spletitych ulicek. Nejsou sice o nic klidnejsi, ale presto to neni takovy extrem. A hlavne - maji kouzlo, maji atmosferu, maji spoustu starych pusobivych baracku, ktere sice svoji byvalou krasu uz davno pozbyly, ale stejne se jeste tu a tam objevi a zasviti skrz opadanou omitku. V tech ulickach se da ztratit, ale zrovnatak tam clovek najde poklady v podobe bajecnych kavaren s tema nejlepsima lassi (indickej jogurtovej napoj), ktere kdy kdo ochutnal. :) Co se tyce lassi, najit se da i specialni druh bhang lassi, coz je vlastne takovej marihuanovej koktejlek... No, je to sila. :) Myslim, ze ochutnat mi stacilo, zustanu u svatecniho huleni. :))

Prejit cele ghaty cloveku zabere urcite pres hodinu, nejkrasnejsi jsou v mekkem vecernim svetle nebo naopak brzo rano, kdyz slunicko sotva vyjde. Vyniknou barevne domky a veze, male chramky... a hlavne na schodech se hemzi koupajici se lidi, zensky perouci si sari a stary sadhuove vykonavajici posvatny ritualy. Taky se to tam hemzi spoustou otravu, ale tak uz to chodi... Kazdy vecer se da jit podivat na hlavni ghat, kde probiha posvatny indicky ritual "puja". O spoustu lidi neni nouze.

Do Varanasi putuje spousta lidi umrit, Indove tam plati velke castky, aby mohli nechat se blizke spalit na ghatech, uzavrit kolobeh zivota a smrti a jejich duse se mohla pokojne vratit do Gangy. Zvlastni tohle vsechno videt. Denne se na ghatech (jsou dva palici ghaty) spali na 200 - 300 mrtvol. Palici obrady a vsechno kolem vykonavaji lidi z nejnizsi kasty, vzdycky zpivaji (nebo spis rvou) a mrtva tela zahalena v zarivych latkach posetych kvetinami nesou na nositkach skrze spletite ulicky na ghaty. 

Je zvlastni pozorovat, s jakou samozrjemosti tohle vsechno vykonavaji a zaroven tomu davaji posvatny rozmer - a o dva metry dal si mejou hlavu, perou pradlo a serou (jinak se to popsat neda). Tam se pak veskera posvatnost vytraci... Kazdopadne byt soucasti ritualu, byt jen jako pozorovatel, je zvlastni, nepopsatelny zazitek. Napoprve urcite, pak uz jsem to tolik neprozivala a otravujici Indove jsou vazne otravni, takze clovek obcas z tech ghatu i zdrhal.

"Vtipny" v tom nejvic ironickym smyslu je i to, jak do ohne sypou ruzne vonne prasky, pridavaji santalove drevo a ruzne koreni... a pak, kdyz neboztik moc nehori, pridaji bez skrupuli pneumatiku. Takhle by se asi dala charakterizovat cela Indie, paradoxni. Obcas z ni takovy pocit mame. Nicmene poutava, magicka... to zustava beze zbytku. Ale taky syrova, spinava. Ma proste vsechno.

Vzdelanost (nebo spis nevzdelanost) taky dela hodne. A ty rozdily jsou do oci bijici. Soucasti Varanasi je i univerzitni mestecko, v podstate takova komunita, ktera jakoby byla uplne jinym svetem. Odpadky clovek nevidi, tupych ksichtu znatelne nizsi koncentrace a nepritomnost krav (a tudiz i kravskych mega kolacku) je az zvlastni... :)      

Taky jsme se byli podivat na pevnost - byvaly maharadzuv palac, ktery by i ted mohl byt fakt impozantni budovou. Z dalky tak vypada, zblizka je to polorozpadly squat, do ktereho se jeste neostychaji vybirat vstupny... A pritom by to mohla bejt krasna oaza klidu ve meste, vevnitr udelat kavarny a galerie, je tam misto na park s lavickama. Ale to bych musela bejt v jiny galaxii. :)

Malem bych zapomnela, potkali jsme zase par zajimavych lidi, sympatickou Nemku a Kanadanku a hlavne uplne posahanyho dedulu z Danska (ten nam mimochodem poradil, kde sehnat ty bhang lassi). Je mu 67 a ma takovej elan, kterej by mu mohl zavidet i kdejakej mladej clovek. Takze o zajimavy setkani opet nebyla nouze. :)

Taky jsem chtela zminit zjev vetsiny Indosu, totiz chlapu. Patrne se zasekli v sedmdesatkach, maximalne osmdesatkach. Bez kniru ani ranu, v zadni kapse hrebeny na uliznuti svych sedmdesatkovych ucesu a kalhoty do zvonu ci nevkusna plastova kosile je oblibena volba velke vetsiny indoskych muzu. Je to bes. Nekteri nosi tradicni "dhoti", takovej sarong kolem boku. Obcas to pripomina spis usmudlanou zasteru, ale je to tradice.

Koukam, ze soustavne zapominam na jidlo. K snidani jsme si oblibili "masala dosu", placku (nebo spis krupavou palacinku) naplnenou zeleninovou smesi s bramborama... a samozrejme v kombinaci s palivejma omackama. :) Indosi nechlastaj skoro nic jinyho nez cernej caj s tunou mlika a deseti tunama cukru, ale je to dobry... kdyz to neni preslazeny, tak je to parada. :) Jinak mi taky zachutnal "pongal", takova kase z brambor, rejze a koreni - opet s palivejma omackama. Bohuzel na severu to moc nevedou... Senzacni je taky "uttapam" (opet placka) se zapecenou cibuli, rajcatama a zazvorem nebo i s hraskem. 

A pak samozrejme sirokej vyber "masal", cili ruznejch korenenejch omacek s indickym sejrem "paneer", spenatem, cizrnou nebo hraskem... Se zeleninou si vyhrajou, k Martinove velke "radosti" casto pouzivaj kvetak... :)) Kterej mne teda hodne chutna.

Uf, asi budu koncit. Jeste si dame neco na zub a odpoledne uz frcime na vlak do HOR. Sbohem civilizace, vitej prirodo. :)

Mejte se vsichni krasne, jaro uz se snad uracilo taky trochu projevit... ja zase napisu.

Zase fronty, opustene plaze a vylet na rikse

Tak se opet hlasim. :) Pokracovani z Andamanu...

Jak uz jsem psala, Havelock nas uplne neoslnil, ale i tak jsme z neho vymackali maximum a pobyli tam pet dni. Dal jsme se chteli vydat na Long Island a prozkoumat dalsi casti Andaman. Ale ouha... do fronty na trajekt jsme se vydali az rano, bylo nam receno, ze to vklidu jde, tak jsme se nestresovali. Rozhodne jsme ale nechteli nic podcenovat, tak jsme vstali brzo, abychom u okynek na listky byli jeste pred otevirackou. Par lidi uz tam bylo, ale nic hrozneho... z fronty se ale bohuzel zase stala jakasi hromada lidi, ale i tak se mi podarilo nenechat se predbehnout v te damske. Jenze... urednici zpomaleny jako snek v duchodu, tiskarna plivala listky stejnou "rychlosti" a kazda baba si zase kupovala listky pro vsechny rodinny pribuzny. Po cca trech hodinach, co jsme dojeli k pristavu (pocitam teda do toho i rychlou snidani) jsem se konecne dostala k okynku. A ten hajzl za nim mi ho zavrel. Pred nosem. Ze listky jsou vyprodany a dalsi trajekt jede az v sobotu (byla streda). No nasrany jsme byli neuveritelne, jinak se to ani nazvat neda. Holky za nama si vystaly dalsi dvou hodinouvou frontu den predem, aby mely listky, a poslali je do haje, at si dojdou az ten den, ze je to tak nejlepsi,. Dopadly stejne jako my. Nakonec jsme skoncili prosici kapitana lodi, at nas vezme na palubu (mista bylo jeste dost). Ani hovno.

Na Long Island se da dostat i z Port Blair, takze jsme si vystali dalsi fronticku na listky a odpoledne konecne vyjeli. Celej den zabitej. No s listkama jsme si jeste uzili i dalsi srandy, ale to bych se uz rozepsala moc detailne. Nakonec jsme si Long Island po zminenych utrapach rozmysleli a vyrazili na Little Andaman...

LITTLE ANDAMAN

Dalsi z andamanskych ostrovu, turisticky mene proflakly - presto s nama na lodi jelo turistu dost. Devet hodin na lodi docela uteklo, ale dvakrat (tam a zpatky) nam to bohate stacilo! Zensky se opet projevily jako pekny prasatka. Co prasatka, jako pekne nechutne prasnice. Asi jim uniko, ze zachody (turecke) se daji i splachovat, takze jednu moji cestu na zachod doprovazelo prekvapeni v podobe obrovskeho hovna na zachode. Tudiz tim se dotycny zachod stal nepouzitelny. Jenze to nebyl posledni. O par hodin pozdeji se naproti tomuto zachodu objevil dalsi posrany zachudek. Pokud zrovna jite, dobrou chut. Me chut k jidli presla.

Na ostrove jsme meli kliku na pohodove ubytovani, potkali fajn lidi a vyrachali se v krasnem malem vodopadu. Dva dny tam nam naprosto vynahradily veskere utrapy cestovatele. :) Plaze nekonecne (coz jinak moc nemusim, ale tady byly fakt krasny), more melo vsechny odstiny zelene a modre a nikde clovek nepotkal pomalu ani zivacka. Takze jsme se rachali a rachali a rachali.... Bohuzel se objevily "kamaradky" pisecne musky, takze druhy den jsme vypadali jak flekaty dalmatinove a svedilo to jako PRASE. Ale uz je to dobry... hlavni je se nedrbat a bohudik jsme to zvladli. Infekci z rozskrabanejch hmyzich kousnuti bychom si fakt odvezt nechteli - a na Andamanech je to nejvetsi problem. Ale jsme svedomiti turisti. ;))

Taky se mi behem plazovani podarilo potkat meduzu, devku to zahavou. Omotala mi chapadylko kolem ruky a zrovna to byla meduzka poradne agresivni. Ocet jsem nemela, takze mi zbyvalo jedine... pozadat svuj mocak o pomoc a zahnuti neutralizovat. Asi to zni hrozne vazne, ale nebojte, v ohrozeni zivota jsem vazne nebyla ani v nejmensim, akorat to poradne palilo, jak kdybych si ruku prelezela na trikrat. :))

Kazdopadne Little Andaman ma sve kouzlo, urcite je klidnejsi nez Havelock a Izraelce tam moc nepotkate. ;) Takze spokojenost.

ZASE CHENNAI

Z Port Blair jsme opet leteli do Chennaie, kde jsme meli cele odpoledne pred vlakem do Bhubaneswaru (Orissa). Chennai je obrovske, chaoticke, uspechane, hlucne a prelidnene mesto. Takze proste Indie. :) Akorat tady uz je to vsechno tak predimenzovane, ze clovek se proste neciti prijemne a chce spis vypadnou, nez cokoliv jineho. Opet jsme si vybrali obchodak, ale tentokrat jsme se bohudik trefili do cerneho. Nikdy bych nerekla, ze budu z toho vyklimatizovaneho nakupniho prostoru tak nadsena. :)) Prosmejdili jsme ruzne obchudky, zasli si do kina a nejvic casu jsme stravili v knihkupectvi nad kucharkama. :)

Vlak nam mel jet v pul jedenacte - 20 hodin napric Andra Pradeshi. Vlak mel samozrejme spozdeni, takze uz uplne tuhy jsme vyrazeli az po pulnoci. Jeste jsme museli poresit mista, protoze jsme z nepochopitelneho duvodu dostali mista kazdej v uplne jinym kupe, ale dobri lide jeste existuji, takze jsme se v pohode prohodili s jednim chlapikem. Reknu to asi takhle, dvacet hodin ve vlaku, v indickym vlaku, je vazne HODNE MOC. Ale bohudik jsme se i docela vyspali, byl to lehatkovej "sleeper" a pres den se dalo v klidu sedet, pokud se zrovna na cloveka nelepil nejakej Indos. Takze celkove vzato, bylo to docela v pohode, i zachody se daly prezit, z okynka ani ze dveri jsme neviseli... :) Ale zazit uz to znova nechceme. :))

BHUBANESWAR - Orissa

Hlavni mesto Orissy, taky pomerne chaoticke s nepochopitelne narvanymi hotely mistnaky. Prijeli jsme unaveni po osme vecer a prosli jsme snad osm hotelu, nez jsme nasli volne a jakz takz ciste misto. Bhubaneswar je narvany hotely a tak nas ani nenapadlo si tu delat nejakou predbeznou rezervaci, i v nasi chytre knize se psalo, ze nenajit zadne misto je prakticky nemozne... Taky uz jsme se dozvedeli, proc to tak je. Zadny festival, zadny svatek, vysvetleni je ciste prozaicke: proste pekny pocasi. Proto jsou vsude indicky turisti. Nejsou aktualne zadny deste, teplota je prijemna, zadny velky vedra, tak se proste cestuje...

Prosli jsme snad sest chramu, skoro vsechny byly pekny a jeste jsme v chramu dostali pozehnani, aby se nam narodila kupa deti. :))

Odpoledne jsme si jeste skocili do mistniho muzea na smesku antropologicke, etnologicke a umelecke expozice. Prvni cast expozice se sochami a kamennymi reliefy stala vazne za to. Pekne udelana, dobre osvetlena, udrzovana a jeste vysvetlovala spoustu zahad ze sveta indickeho nabozenstvi, takze uz konecne vim, jak je to s tema Shivovejma detma. :)) Druha cast uz byl jenom slabej odvar, ale i tak jsme se citili kulturne naprosto uspokojeni. :)

PURI

Nase aktualni destinace s obrovskym chramovym komplexem. Pro nehinduisty vstup zakazan, ale ze strechy mestske knihovny je na chram vyhled docela slusnej. :) Zrovnatak na obrovske namesti pred knihovnou. Kdyby clovek odparal ten beton a projizdejici motorky a motorizovane riksy, tak je to jak pohled do stredoveku. Nebo na obri barevne mraveniste. S kravama. A bejkama taky - vsude se motaj, vykonavaj potrebu a zebrakum chtej sezrat jejich vyzebranou rejzi. Zvlastni pohled. Zvlastni pocit.

Dneska jsme si udelali vylet do Konarku, kde se nachazi hinduisticky Slunecni chram s tantrickou vyzdobou. Chram vazne nadhernej, neuveritelne zachovalej se spoustou ornamentu, ktery i pres svoji zdobnost vubec nepusobily preplacane. Urcite pamatka, kterou si budeme pamatovat. I zahrady okolo maj krasne udrzovany (a bez odpadku)!

Mene pochvalne bych se vyjadrila o mistni plazi. To je SILENOST! Nejdriv jsme moc neverili pruvodci, kdyz psal o plazi jako o verejnem zachodu a skladce... nejak jsme asi vesli na plaz tou nejcistsi cestou. Prochazka o kus dal podel plaze nas presvedcila o tom, ze pruvodce skutecne nelhal. Plaz poseta hovnama, jinak to napsat nemuzu (bohuzel jsme i oba do nejakych tech mazlavych pokladu slapli), dokonce jsme i potkali malyho kluka, ktery tam v klidu hazel bobek metr od lidi... hory odpadku a mistnaci tam mezi tim klidne meli piknik.... Jeste jsme potkali mrtvou obri zelvu, kterou oziral hladovy pes a o kus dal se nam postestilo potkat dalsi mrtvolu v podobe rozkladajiciho se psa. "Nadhera". Neverili jsme vlastnim ocim. A vsude vesele pobihali mistnaci, rybarili, hadali se o ulovky, parecky se koupali v mori... Dokonce i turisti se tam plazovali a koupali! A clovek v zaveru zakopl i o pouzite kondomy, takze jsme videli a zazili skutecne vsechno "chutne, co povzbuzuje apetit"... Ale na tu veceri se stejne za chvili tesim. :)) Indie je fakt zvlastni svet, ten nejzvastnejsi, ktery jsme za tu dobu, co cestujeme, zazili. Ale ma v sobe neco magnetickyho, ze clovek ho proste chce objevovat dal. :)

To by asi bylo pro dnesek vsechno. Teste se na priste, napisu vam postrehy o mistnich chlapech a jejich modnich kreacich... :)) Jeste jsem zapomnela dodat, ze jsme taky konecne jeli cyklo-riksou. Clovek se skoro cejtil provinile, kdyz nas dva tahnul vetchej dedula na kole za sebou, ale nakonec - clovek jim pomaha v zivobyti. Aspon neco delaj a udrzujou si fyzicku, protoze jinak clovek potkava neuveritelne mnozstvi zebraku, ktery proste delaj prd - vuci kterym jsme ve vetsine pripadu uspesne imunni.

Zitra razime na jezero Chilika a pak uz Varanasi!!! Mejte se krasne.