Inu, Turecko! Vol. 2

10.7. 2011

Tak, jsem tady zase se svym zaverem naseho cestovani. Nasi dalsi zastavkou se stal starobyly Olympos...

OLYMPOS

Olympos podle naseho pruvodce neni az tak proflakle turisticke misto, narvane autobusy tam vetsinou nejezdi... Nicmene turistu tam bylo i tak dost, zejmena na nedaleke plazi, na kterou se prochazelo ruinami stareho Olympu. Plaz docela pekna, ale uz jsme zazili i prijemnejsi, navic pomerne chladny vitr nas hned prvni den z plaze vyhnal docela brzo.

Olympos je mimo ruin (ktere pripominaji nejake pohadkove, bohem zapomenute misto ukryte v lesich - tedy pokud si clovek da tu praci a sejde z cesty do onoho lesika) a vyletu na nedalekou Chimairu ("magicke" plameny slehajici ze zeme) znamy take svymy "tree houses", neboli domy v korunach stromu. Do tech tedy mely ony pribytky skutecne daleko, nicmene i tak to melo prijemnou atmosferu - "tree house" v olympskem pojeti je vlastne drevena bouda na kulech, kde je jen matrace a nic jineho, ani zaves na oknech, nad dvermi dira... takhle to nezni moc poeticky, ale opak byl pravdou. Vse pusobilo ciste, na zemi lezel koberec, na okno jsem hodila sarong a v noci clovek mohl nade dvermi pozorovat hvezdne nebe... to uz je trochu romantictejsi, ne? :) Kazdopadne zdi jsou fakt z papiru, takze clovek mohl akorat doufat v  ohleduplne sousedy. Ty jsme nastesti meli, takze se vyspali vsichni. :)

Jinak okolni zazemi celeho "resortu" bylo moc prijemne a maximalne relaxacni. Zastresene altanky s matrackami a polstarky nabizely perfektni misto na vytuhnuti u knizky. :) Okolo uz si domyslete jenom sumeni stromu a vecerni "all-you-can-eat" zranici. Fakt jsem se prezrala, takovej mastnouckej baklazan s jogurtem byl totalni extazi. :)

GÖREME

Göreme je naprosto pohadkove misto v jeste pohadkovejsi oblasti s nazvem Cappadocia. Sem by mel zavitat urcite kazdy navstevnik Turecka, protoze to je neco, co skutecne jinde neuvidite. Vsude okolo jsou erozni utvary neuveritelnych velikosti a forem. Vetsinou pripominaji obrovske homole... anebo panska prirozeni (odtud take nazev Love Valley). :)) Zlutave zabarveni tzv. "fairy chimneys", jak jsou vsude ony homole uvadeny, bylo v kombinaci se smoulove modrou oblohou neuveritelne naaaadherny. A krajina okolo byla zrovna v rozpuku jara, takze vsude to kvetlo barevne, cervenaly se maky... Cele Göreme a okoli je zaplavene ruzemi, ktere se pysni ruznymi barvami a vunemi. No proste jednim slovem krasa. Taky jsme tu stravili 4 dny.

Göreme lezi v udolicku obehnanem kopci a za nimi dalsimi udolicky - Red Valley, Rose Valley, zminovane Love Valley... a dalsi, dalsi a dalsi. Navzajem jsou propojena, propletena a sem tam se clovek muze lehounce ztratit. Hned prvni den jsme zabloudili neznamo jak, takze do Göreme Open Air Musea nas cestou cekali useky hodne temer horolezce (ale dobry, zadek jsem uzvedla). Nejen muzeum je turisticke jako "krava", ale pokud se clovek trefi do spravne hodiny (tedy kolem poledne), turisticke autobusy mizi i sve svymi turisty na obed. Hura pro nas. Muzeum se v mziku vyprazdnilo, takze jsme si mohli v klidu projit skalni kostely a prohlednout vsudypritomne holubniky vytesane do skaly... Krestane se zde ukryvali pred muslimy, ale ty je pozdeji objevili. Uvnitr kostelu jsou stare malby, ktere casto maji muslimy odstranene tvare...

Prochazky jednotlivymi udolimi fakt staly za to. Ve vetsine pripadu byla cesta pomerne schudna, ale porad to byla cesta v prirode, zadna asfaltka, misty se prochazelo pod horninovymi tunely, lezlo se do jeskyn a na nektere kere aby si clovek bral pomalu macetu. Tim spise jsme nepochopili jeden zajezd turistu, kde byla rodinka s kocarkem a jedna slecna mela dokonce dlouhe saty a boticky na vysoke podesvi. Nektery lidi asi nikdy nepochopim, v tu chvili clovek nevedel, jestli se smat nebo si tukat na celo. Rozhodne jsme ale byli radi, ze cestujeme nezavisle a nemusime se cpat se zajezdem...

11.7. 2011

Mimo udolicek, ktere jsme prosmejdili kolem Göreme a nedalekeho Uchisaru, podnikli jsme taky vylet do Kaimakli, snad nejvetsiho z podzemnich mest, ktere se v oblasti nachazeji. Vse je vytesano a vydlabano do kamene, soucasti jsou i vinne sklipky, ventilacni system... Trochu jsme se pak uz v tech vsech mistnustkach ztraceli, diky bohu za sipky. :)) Turistu opet jako nasr... hodne. Nektere chodbicky a mistnustky nejsou nic pro klaustrofobiky a to nemluvim o tlustejch lidech, ty se tam totiz nejspis nevejdou... Kazdopadne to byl zajimavy zazitek, ac casem uz se vsechny ty stejne vypadajici vydlabane mistnosti ponekud slevaly. Ale stejne clovek zasne, co lide byli (a jsou) schopni vymyslet, aby prezili.

Musim rict, ze jsme meli opet paradni kliku na bajecny hotylek s moc sympatickym majitelem. Mene uz mi bylo sympaticke, jak pod vlivem Raki otevrene mluvil o tom, ze s naprostym klidem podvadi manzelku... No, proste chlapi Turkove, aneb mnohozenstvi v jinem baleni.

Kazdopadne nam navaril, zajimal se, povidal si s nami a jeden vecer nas hrozne opil pivem a Raki v kombinaci s fermentovanym mrkvovym dzusem (chutna to jako poradne okorenena cervena repa). Zvrhla kombinace, ale paradni. :) 

ISTANBUL podruhe

Na posledni dve noci jsme se opet vypravili do viru Istanbulu. Ani jsme nepocitali se stejnym hotelem, natoz za stejnou cenu, ale sanci jsme tomu dali. Svete div se, meli pokoj a cenu nam dali uplne totoznou jako prvne (behem te doby, co jsme cestovali po Turecku totiz ale zvedli znatelne ceny, vylepsili zarizeni pokoju...). A opet byli neuveritelne mili a pratelsti. :)

Posledni dny jsme se cpali baklavou, courali trhy a nakupovali posledni darky pro blizke. A jeste jsme stihli nejakou tu kulturu. Byli jsme se podivat do nove galerie soucasneho umeni Istanbul Modern, troufam si tvrdit, ze je na vysoke urovni. Jenom u stale expozice jsme stravili asi tri hodiny, takze totalne vycerpani jsme se k docasne vystave ani nedostali. Galerie je pekne umistena v prostorach byvale tovarny na brehu Bosporu, takze kdyz vejdete do prilehle kavarny (ktera je soucasti galerie), mate paradni vyhled na Istanbul a more...

Predposledni vecer jsme sli naposled do cajovny, kde jsme si dali nasi posledni vodnici... teda, puvodne mela byt posledni, ale potkali jsme jednoho moc mileho dedulu, ktery nas pozval na dalsi vodnici a caj. A u toho to neskoncilo, pak nas jeste zatahl na baklavu a naposled do kavarny opet na turecke rize... No silenec, ale moc milej. :) Udelal si z nas pro ten vecer svoje "deti" a pro nas se stal tureckym "tatuldou" :). Fajn jsme si popovidali (ackoliv neumel anglicky zrovna uplne nejlip) a cely vecer se vyvinul strasne prijemne, ackoliv uz jsme uplne unaveni padali na hubu. Nebyt te unavy, dedula by s nama zasel minimalne jeste na jednu vodnici a vymetl aspon dalsi dve kavarny. :)) Bezprostrednost a pratelskost Turku je fakt neuveritelna.

Posledni den nechybel taky posledni rybi sendvic na nabrezi, proslula medova turecka zmrzlina (na kterou by clovek potreboval pribor misto lzice) a lahev vina ze samosky... :) Kdyz se nad Istanbulem serilo, tak nas prepadnul takovej zvlastni pocit radosti, ze se uz vracime domu, a smutku, ze uz je nase cesta u konce...

Vecer jsme se jeste prosli kolem ozarene Modre Mesity, dobalili posledni veci... a dalsi rano uz nasledovala cesta DOMU.

Uz ted se tesim na dalsi cestu "nekam", ale aktualne si uzivam ten pocit byt zpatky... ;)

Inu, Turecko! Vol. 1

11.6. 2011
Ahoj vsichni moji mili, tak se vam opet (a naposled) ozyvam. Tentokrat uz to ovsem neni z cest, ale ze sladke domoviny s jeste sladsim portskym po ruce... :) Doleteteli jsme predevcirem a porad tu realitu jeste vstrebavam, ackoliv chvilema mam dojem, jako kdybychom nikdy ani neodjeli... :)

Cesta do Istanbulu probihala v klidu, na letiste v Kathmandu jsme si rano dosli pesky, prestupovali jsme v Emiratech v Sharjahu, kde to byl jeden tlustej ropnej sejk vedle druhyho a o par hodin pozdeji uz jsme byli v Turecku kousek od Istanbulu. Bohuzel jsme dorazili nekdy kolem pulnoci, takze na dalsich par hodin se nasim luzkem staly letistni sedacky...

ISTANBUL
Uz cestou z letiste jsme zasli, porad jsme jenom zasli... :) Po Asii se Turecko zda neskutecne vyspelou a moderni civilizaci. V autobuse bylo misto, neskakal tri metry nad silnici a z okynek jsme videli jen same pekne upravene fasady novych domu (byt obcas pseudo stylove hnusno-moderni).
Nasi snidani predstavoval "balik ekmek", tedy rybi sendvic se spoustou cibule, ktery je vazne neprekonatelny - na brehu Bosporu v rannim slunci, kdyz okolo jeste neni skoro ani noha... S vyhledem na mesity a rackove vsude nad hlavou... Snad neni nic lepsiho. :)
Po Asii jsme zazivali lehky financni sok, ale nakonec jsme si zvykli a ceny jsou v podstate srovnatelne s cenami u nas, kolikrat naopak jeste lepsi, clovek si to ale musi obehat a hledat...
Meli jsme obrovskou kliku na ubytovani, novy hotel v samem srdci Sultanahmetu, tedy Stareho mesta Istanbulu... cena byla jeste snizena, ze nemeli vse kompletne vybaveno a personal byl neuveritelne pratelsky, mily a vstricny. Hned do nas naprali snidani, nasi nejlepsi v celem Turecku! Svedsky stul s olivami, syry, sunkou, melouny, tresnemi a jahodami... ruzne druhy peciva, jogurt a halva jako desert. No kazde rano jsme se prezrali jako prasata. :)) Hotel to byl snad nejkrasnejsi v jakem jsme kdy byli a hlavne to vymysleli aspon trochu s pouzitim mozku - kdyz si vzpomenu na ty asisjske pokoje, kde vetsinou byl vypinac na svetlo pres celou mistnost a nebylo si ani kam povesit hadry... ale taky jsme meli hezka ubytka, to jo.

Istanbul ma vazne uzasnou atmosferu, sice ta horda turistu, ktera se vali celym Starym mestem, vas zacne hodne brzo SRAT (jinej vyraz nemam), ale porad to stoji za to! A zapad slunce nad Bosporem je skutecne nadhera... Musim rict, ze Turkove jsou ty nepratelstejsi lide, co jsme za celou cestu potkali. Porad se usmivaji, jsou ochotni nezistne pomahat a jen tak si s vami chteji povidat (coz v Asii vetsinou nikdy nebylo "jen tak"). Chvilema jsme z toho byli az v rozpacich, jak mile se k nam skoro kazdy choval, at uz jsme byli kdekoliv.
Prvni tri dny, ktere jsme v travili v Istanbulu, jsme procourali kdejakou historickou/turistickou pamatku, vysolili nehorazne penize za vstupy a ochutnavali tureckou kuchyni. Kebap je bez debaty uchvatnej, at uz v rolce nebo housce, halva a co teprve BAKLAVA, na ktere jsme ziskali temer zavislost. Cokoladova je nej... Turecko je take proslavene svymi "pide", coz jsou vlastne cerstve upecene pizzy s houbami, syrem, masem a zeleninou. Velmi vydatne a velmi chutne. :) Turkove ke vsemu chlastaj ty svoje silny, cerny cajicky neboli "rize", potazmo to prokladaji jogurtovym napojem, ktery je nemene oblibeny. Celkem beznym ukazem je banda dedousku, kteri hraji karty nebo backgammon v mistni kavarne a k tomu chlastaji zminene caje v tradicnich malinkych buclatych sklenickach... nebo ten si prihnou toho jogurtu. :)) U nas by to byly litry piva (u mistnich stamgastu), ale tady se jede zdrave. :) Coz se ovsem neda rict tak uplne, Turkove vzdycky byli, jsou a budou nehorazni kuraci. Kouri se temer vsude a kouri se furt, i zenu s cigaretou je mozne spatrit... Cajovny (nebo spise kurarny), kde se kouri shisha neboli nargile jsou neodmyslitelnou soucasti mistni kultury.

27.6. 2011
Uf, tak jsem se opet dokopala k (snad uz) dokonceni popisu nasi slavne cesty. Martin se pomalu, ale jiste dokopava k uprave a probirani fotek... je jich kolem jedenacti tisic, takze prezentacka asi jen tak nebude. Ale kdyz se na ty fotky koukam... jako bychom tam byli znova. :)

Tak, kde jsem to skoncila, jo, u Istanbulu. Nebo spise u cajoven. Maji uplne jiny koncept, nez cajovny u nas, ktere jsou zpravidla komorni, klidnejsi a s velkym vyberem caju z celeho sveta. Turecke cajarny jsou vetsinou velke, hlucne, misty pripominaji vlastne spis hospodu... A Turkove si k piti vetsinou davaji uz zminene rize nebo matovy caj s citronem, pripadne citronadu a tim to konci. Kazdopadne vyhlasena cajovna v centru Istanbulu je krasna, jsou to vlastne tri cajovny v jednom, vsude barevne lampy a lampicky, male stolky na caje a spoustu sedacek, kresilek a zidlicek propalenych od popela z uhliku do vodnich dymek...

30.6. 2011
Tak dalsi pokracovani, to je hrozny, jak je clovek zpatky, se k tomu psani dostat... Asi nebudu popisovat podrobne vsechny pamatky, co jsme navstivili za ty prvni tri dny v Istanbulu, ale nevynechali jsme prakticky nic... Modra mesita, Hagia Sofia (ve sve fascinujici monumentalite - i pres ty krivy oblouky a steny, stejne je to "kus" architektury a ani ta zplacanost vnejsi fasady zblizka to nezkazi), Topkapi Palace... prosli jsme i spoustu mensich mesit, ktere nejsou tak turisticky proflakle a kolikrat byl celkovy dojem jeste intenzivnejsi. Nutno podotknout, ze muslimove se o sve mesity skutecne pekne staraji.

BURSA
Po par dnech v Istanbulu (tri dny na jeden zatah uplne staci) jsme se vydali do podstatne mene turisticke Bursy. Obema se nam moc libila, trhy byly klidnejsi, turistu opravdu mene a atmosfera byla moc prijemna a klidna. Videli jsme krasnou sultanovu hrobku, Zelenou mesitu... opet se nadlabli vyborneho tureckeho jidla a po odpoledni v parku jsme zase vyrazil dal...

PAMUKKALE
Do Pamukkale jsme jeli nocnim autobusem, takze jsme dorazili rano pomerne "mrtvi", turecky autobusy maji tu nevyhodu, ze porad nekde zastavujou, takze clovek se moc nevyspi... Pamukkale jsou oproti Burse sakra turisticke misto. Jsou zname svymi mineralnimi prameny bohatymi na vapnik. V praxi to vypada jako bile "zasnezene" kopce s kaskadovitymi tyrkysovymi jezirky. :) Pohled je to krasny, hlavne pak zvrchu, tedy z Hierapole - antickeho mesta.
Nechali jsme si bohuzel ne uplne dobre poradit od manazera (nebo co to bylo) hotelu a na jezirka a Hierapolis vyrazili az pozde odpoledne. Na ruiny mesta byl skutecne vetsi klid, obloha byla dramaticky sedocerna a schylovalo se k desti... kontrast s bilymi kaskadami byl magicky. Jezirka jsme si bohuzel moc neuzili, ani jsme tam nakonec nevlezli. Vsude bylo porad jeste hrozne moc turistu (a turistek zejmena), kteri se valeli v jezirkach a zbesile se fotili navzajem v tech nejbizarnejsich polohach. No magori. Obcas si rikam, ze vynalez digitalniho fotaku je pro tupe lidi uplna katastrofa. Nejvic se dali pozorovat Rusaci, kterak se valeli po kaskadach a nedelali nic jineho, nez se fotili. Cloveka uplne presla chut na nejake koupani... Nicmene Pamukkale pekne, vylet tam urcite stal za to, i pres ty "vady na krase".

 8.7. 2011
Selçuk - EFESUS
Z Pamukkale jsme vyrazili do Selçuku, mestecka nedaleko antickeho mesta Efesu. Selçuk jako takovy byl moc prijemny, maly s ulickami lemovanymi obchudky a restauracemi, kavarnami... a pritom clovek nemel pocit, ze by se utapel v davu turistu. Ve meste se daly prohlednout zbytky antickeho viaduktu, na kopci stala stara pevnost a capi na to vsechno koukali ze svych hnizd nad mestem... Chodili jsme na vyborne pide s masem a zeleninou a tresnicku na dortu predstavoval samozrejmy cajicek v kavarne... kde byla fakt sranda pozorovat vsechny ty deduly, jak hrajou domino a klopej do sebe Ayran, tureckej jogurt.
Druhy den jsme se vydali autobusem (nazpet peskobusem) do Efesu. Vyrazili jsme snad "uz" na devatou, kdy areal otvirali. Uz tak tam bylo dost turistu a zajezdu, pocasi slibovalo uzeh slunickem a obloha byla neskutecne modra... Tak jsme si cele ty "rozpadliny" poradne prosmejdili, dobu sedeli v amfiteatru (mami neboj, ten v Orange je stejne nejkrasnejsi), pozorovali okoli a neskutecny modni kreace nekterejch lidi... boty na podpatku a tricko s flitrama je "samozrejme" neodmyslitelny kousek garderoby na vejlet... :D Vsechny ty stary sloupy, oblouky, zdi... ma to neco do sebe a pod tim modravym nebem je to vsechno tak nejak jeste vic podmanivejsi. Atmosferu pozdeji kazily cim dal tim vic proudici davy lidi, kterych bylo jen o hodinu dve pozdeji uz tolik, ze jsme meli co delat, abychom tou lidskou masou nejak proklickovali... nicmene zazitek se pocita, tak jsme si mohli v klidu odskrtnout dalsi mistecko na mape. :)

Kaş
Kaş se nachazi na jiznim pobrezi u Stredomzemniho more a predstavuje snad nejlepsi destinaci pro potapeni. Za tim ucelem (a nejakym tim plazovanim na zaver) jsme se do zmineneho malebneho mestecka vydali. Vyraz malebny uzivam zamerne, Kaş je vazne moc krasne misto s vyhledem na sire, obrovske more, kousek Recka, skaliska a utesy... pod dohledem vysokych kopcu je to i oblibene misto pro paraglidisty.
Nasli jsme si krasny ubytovani s jeste krasnejsi stresni restauraci, odkud byl naprosto dokonalej vyhled na mestecko. Vecer, nez se uplne seserilo a bylo porad jeste videt more, to bylo nejhezci. Okna a poulicni lampy se rozsvecovaly, na vsechno jakoby sedal klid...
Nase plazovani probehlo na posledni valeni u more naprosto "ukazkove". Normalne jsme vzdycky chodili pres poledne nekam do stinu, ale tentokrat, ukonejseni pocitem, ze je to nase posledni morske valendo (a s indickou pseudo-padesatkou  namazanou na sobe), jsme v klidu zustali na slunicku az do odpoledne. Nase debilita ten den byla neskonala. Jak to bolelo vam snad ani nemusim psat, podobala jsem se ruzovemu selatku a o par dni pozdeji se oloupala jako nikdy v zivote. Nicmene more paradni, ale ukrutne STUDENE! No, vlastne to nebylo az tak ukrutne, ale na hladine to opravdu stalo za prd a jak jsme byli zvykli na ty asijsky tricitky... proste kosa. Ale more melo nadhernou barvu a spolecnost nam delala snehobila kachnicka...mutantek, co mel z nepochopitelnych duvodu rad slanou vodu... :)
Byli jsme nateseni na dva ponory, ale nakonec se konal jen jeden. Zkolila nas unava, oba jsme meli problem s usima (ja se malem nepotopila kvuli vyrovnavani tlaku v usich) a voda byla tak studena, ze ani dvojitej neopren tlustej jako krava nepomohl. Nicmene i tak to byl peknej zazitek, ackoliv jsem si ho uzila hlavne kvuli tem usim (a pak i zime) jen napul. Potapeli jsme se nad vrakem, proplouvali jeskyni... a more bylo jako vzdycky magicky. :) Takze uz ted se tesim na dalsi potapeni nekdy v budoucnu. Jen skoda, ze je to docela nakladna sranda.
Taky jsme si koupili nasi prvni Raki, tureckou anyzovku, kterou jsme do sebe klopili neredenou... posleze jsme se dozvedeli, ze tak se to opravdu nedela a nepije. :))

Tak, ted uz jsem konecne neco napsala, tak vam to poslu a zbytek az nekdy... resp. az se k tomu zase dokopu. Na te ceste to slo nejak lip. :)

Konec nudli a rejze, prichazi KEBAB!

Tak se opet hlasi nepalsky zpravodaj Sloukova. V Pokhare jsme jeste stravili dalsi dva dny, trosku pozevlili, poradne jedli, nejaky ten mensi prochazkoidni vylet udelali... Coz mi pripomina, ze pokud nekdo nekdy budete v Pokhare, Devi's Falls za to opravdu nestoji. Vybiraji vstupne, vsechno je to tam temer zarostle, takze vyhlidka na vodopad fakt uz neni moc vyhlidka a do samotnych vodopadu lidi hazeji odpadky a celkove jsme z navstevy meli dost smisene pocity, takze dalsi "vyznamnou" jeskyni jsme uz nechali plavat...

BANDIPUR

Z Pokhary jsme vyrazili (na trase Pokhara - Kathmandu) do Bandipuru. Male mestecko, mozna spis vesnicka, kde se snad zastavil cas... Neni to obvykla turisticka destinace, takze tam byl klidek a pohoda a hlavne tuna deti (mam dojem, ze obyvatele snad nedelaji nic jineho, nez ze zadelavaji na nove potomky). Na hlavni tride je par prijemnych restauracek, kde nas jidlo sice neoslnilo, zato cokoladovou lassi si budeme pamatovat do konce nasich dni... :))

Vsechny baracky byly cihlove s drevenymi, bohate vyrezavanymi dekoracemi kolem oken, drevene balkonky... Krasna newarska architektura. I pres vysokou zdobnost a dekorativnost rezeb vse pusobilo v kombinaci s nacervenalym tonem a strohosti cihel strasne pekne, vyrazne a pritom stridme, zadna preplacanost. Nektere baracky sice byly v docela smutnem stavu, ale i tak... Moc pekne - a kdyz se po strane domku jeste vinuly popinave rostliny s rudyma, ruzovyma a fuchsiovyma kvetama...

Druhy den v Bandipuru jsme si jeste udelali vylet do nejvetsi nepalske jeskyne. No, byla fakt velka, ale ze bychom se v ni ztratili, to ne. Kazdopadne zajimavy zazitek, kdyz se ze tmy v kuzelu svetla vynorili vsechny ty krapniky a jine utvary... A nad hlavou nam proletel netopyr. :)

GORKHA

Z Bandipuru jsme vyrazili do Gorkhy, vyznamneho historickeho mesta s pevnosti, chramem a klasterem v jednom na kopci uprostred mesta. Gorkha jako takova neni moc zajimave mesto, ale sem tam clovek jeste muze spatrit zbytky newarske architektury.

Mistni lide veri, ze kdyz obetuji bohyni Kali nejake zvire, splni se jim prani. Verte nebo ne, zvireci obeti se v Nepalu stale praktikuji. Do chramu vede docela pekna radka schodu (po slunicku je to masakr), ktere jsou cele pocintane krvi nebohych zviratek. Ani jsme to necekali, ale nahore jsme se stali svedky obetovani asi peti kohoutu... jsem dost rada, ze to nebyly treba kozy - stacila jedna u cesty s useknutou hlavou, kterou tam zrovna preparovali na polivcicku nebo co... Mistni lide prisli s kohoutem v podpazi a odchazeli se zbytkem kohouta v igelitce ci v kosicku... Vykonavatele krvave prace se s tim moc nesrali a kohouti hlavy litaly okolo jak na bezicim pasu. Z prvniho kouhoutka jsem byla trochu v soku, pak uz jen clovek ziral, jak ty bezhlavi kohouti skakaji okolo, nechteji to vzdat a krev jim strika z krku. Pro zvireci obeti urcite nejsem, byla to ponekud morbidni podivana, lec lokalove z toho posleze maji veselou grilovacku a jeste se jim treba vyplni vytouzene prani... 

KATHMANDU

Do Kathmandu vedla pekna kolona aut, autobusu a nakladaku, nicmene se zadarilo a dostali jsme se tam bez nejakych vetsich dopravnich kolapsu taky. Uz z dalky Kathmandu "laka" smogovym oparem nad mestem, jehoz sedava barva neslibuje zrovna prazdniny pro plice... Znecisteni vzduchu by se dalo krajet jak mlha nad Rakosnickovym pribytkem, ale realita nakonec v centru nebyla tak hrozna. Urcite tomu pomohl i pravidelny odpoledni dest, takze nakonec mi dejchatelnost prisla celkem srovnatelna s Prahou, proste tradicni dopravni smrad a prach ve meste. Plus v turistickem Thamelu a okoli se skoro ze vsech obchodu (a samozrejme chramu) line vune vonnyvh tycinek, takze s tim smradem to neni nijak hrozne. Otravnejsi jsou spis tupi chodci a jeste tupejsi ridici na vsudypritomnych motorkach, kteri proste nevedi, kam by se na te ulici jeste narvali (a koho sejmuli)...

V Kathmandu jsme stravili celkem pet noci, prolejzali obchudky, nasli bezvadne pekarny a "momarnu", hrali sachy s Jardou... no proste pohodicka. Historicke centrum Kathmandu se svoji tradicni newarskou architekturou urcite stoji za videni, hlavne Durbar Square. 

V jeden z poslednich dnu jsme se poradne chteli venovat nakupovani, ale to by nebyl Nepal, aby se nekonala nejaka ta stavecka. Takze obchody zavrene, autobusy nepremavaly... Takze jsme to vzali pesky na Patan, zachovale stredoveke mesto, dnes spise predmesti Kathmandu. Moc krasny, s tou newarskou architekturou bych se uz opakovala, kazdopadne vsechny ty domky (kdyz se povedlo je zachovat), chramy a ulicky staly za to. A s minimem turistu to bylo jeste lepsi.

Vylet jsme si udelali taky do Boudhy, ktera se pysni jednou z nejvetsich nepalskych stup (ted doufam, ze nekecam). Z Tibetu sem uprchla spousta lidi a siroka komunita buddhistickych mnichu, takze ty potkavate prakticky na kazdem kroku. Stejne jako "zapadni" bile mnichy - nadsence a studenty buddhismu.

Stupa ovesena tradicnimi modlitebnimi vlajeckami se tyci uprostred kruhoveho namesti a namalovane Buddhovy oci vas pronasleduji na kazdem kroku. Po celem obvodu namesticka je spousta obchudku a kavaren... s cokoladovejma dortama. :))

BHAKTAPUR

Bhaktapur byla spis zastavka "omylem". Samozrejme jsme opet museli vychytat dalsi stavku a autobusy do kyzeneho Panauti nejezdili. Vedeli jsme, ze Bhaktapur je vedle Patanu dalsi krasne zachovale stredoveke mesto, ale vyse vstupneho nas ponekud odradila od navstevy a po Patanu jsme byli kulturne docela uspokojeni. Nicmene osud chtel jinak. :) Podarilo se nam dostat do mesta bez vstupu (jako na vsechna dalsi turisticka mista v okoli Kathmandu, aneb bocni ulicky jsou bocni ulicky...) a jeste jsme nasli jedno z nejkrasnejsich ubytek, ve kterem jsme kdy byli, za rozumnou cenu.

A jo, je to pravda, Bhaktapur je fakt nejkrasnejsi. :) Palace, chramy, domy, oltare... a na to vsechno jsme meli krasny vyhled ze strechy restaurace, kde jsme se ladovali hamburgrem. :)) Samozrejme ne vsechno je zachovale, ale celkovy dojem je rozhodne pozitivni!

PANAUTI + DHULIKEL

Z Bhaktapuru jsme vyrazili do Panauti, vesnicky s dalsi newarskou architekturou. Po Patanu a Bhaktapuru jsme si na zadek urcite nesedli, ale nejsou to turisticka mista, tudiz je tam klid. A nasim hlavnim cilem byl vylet z Dhulikelu do Panauti - nas posledni nepalsky trek.

Ona to byla spise prochazka - nebo nam to tak po Annapurnach prislo. :) Druhy den rano jsme sjeli autobusem do Dhulikelu, ktery jsme si prohledli a pak uz jsme slapali pres kopec s chramem bohyne Kali az do Panauti. Cesta nakonec pres nase ocekavani vedla skoro vyhradne po mistni udusane prasne silnici, ale i tak to byl moc pekny vylet s vyhledy na lesy a udoli s bramborovymi policky, na kterych se v techto dnech pracuje od rana do vecera...

BOUDHA podruhe + PASHUPATINATH

Z Panauti jsme jeli stravit nase posledni dve noci do klidnejsi a vyrelaxovanejsi Boudhy, Kathmandu uz bylo dost (ale na vytecnou bananovou lassi posypanou kokosem, rozinkama a kesu oriskama jsme si jeste zajeli...).

Dneska rano jsme se vykopali v pul sedme a dali si dvacetiminutovou prochazku do nedalekeho Pashupatinathu. Chramovy komplex, kterym proteka posvatna reka Bagmati, je nepalskou variantou indickeho Varanasi. Prisli jsme pomerne brzo, kdy chram i ghaty jeste temer zely prazdnotou, ale i tak uz clovek mohl pozorovat ranni cvrkot a pripravu na pozdejsi obradne paleni mrtvych. Pashupatinath, skromnejsi a mensi nez Varanasi, na nas ale nakonec pusobil mnohem uprimnejsi nez Varanasi, kde skutecne palici obrady probihaji jako na bezicim pasu, i kdyz jim samozrejme neberu nic z jejich pozvatnosti... Cele misto je rozhodne mnohem mene turisticke, takze vas nikdo neotravuje a clovek muze nerusene pozorovat deni na ghatech. Pripadalo nam, ze lide se priprave na samotne paleni venuji mnohem dukladneji. Prichazelo spoustu pozustalych, cele siroke rodiny, ktere naprosto otevrene davaly najevo svuj smutek a truchlili u tela blizkeho... zvlastni podivana, zvlastni pocit. S respektem jsme pozorovali plapolajici ohne a kdyz konecne vylezlo slunicko a nebe se roztrhlo, namirili jsme si to zpatky do Boudhy...

Odtud jsme jeste vyrazili do Kathmandu prodat nepalskeho pruvodce a koupit pruvodce TURECKEHO. :) Dneska se uzavira nepalska kapitola naseho putovani a zitra uz letime do Istanbulu. Indicke a nepalske jidlo je moc dobre, ale uz se tesime na ty masity kebaby, saleb, halvu, tureckej med... a policka radne obdelana. ;)) Tak priste uz z Turecka!

Z hor zpatky do civilizace...

Tak kdepak jsem to skoncila... Asi budu muset fakt zacit s nejakym tim zestrucnovanim, jinak se nedoberu zadnyho zaveru. :))

SESTNACTY DEN naseho treku jsme si to namirili az na vrchol. Ne sice primo na Annapurnu, ale jeji zakladni tabor taky stoji za to. :) Z Himalaye jsme sli pres Machapuchre Base Camp (3700m) az do Annapurna Base Campu (4130m). A byla to ta nejkrasnejsi cast cesty pres rozlehly plane obklopene horama, sem tam trpytivej vodopad, nejakej ten kerik... rododendrony se vytratily a nahradily je nadherne male fialove kyticky vsude kolem, ktere z blata i travy primo zarily. Fakt moc hezky. Cestou nahoru uz se udelala docela brutal kosa a zatahovalo se, takze s nejakejama vyhledama uz jsme ani nepocitali... ale to jsme se sekli! :)

Odpoledne jsme se ubytovali (ubytko bylo spis takovy jedno velky dormitorko s natlucenejma drevenejma "zdma" tvorici jednotlive pokoje, ale clovek jako tradicne slysel souseda i chrapat), ja si pripravila spacacek... nacez nasi zradelni seanci v mistni restauracce o chvili pozdeji "narusil" zapad slunce. Ale jakej! Vrcholek Machapuchre se zalil zlatou barvou, coz v kombinaci s temne sedo-modrou oblohou bylo jeste zarivejsi a vyraznejsi. Annapurna naproti byla taky krasne ozarena a na Machapuchre vrhala svuj stin, coz bylo neco neuveritelnyho... Clovek mohl jenom stat s otevrenou pusou a zirat - a pritom se jako magor otacet dokolecka, protoze oci nevedeli kam driv. :) Vsichni okolo zbesile pobihali s fotakama a snazili se zachytit ten nejkouzelenejsi okamzik. Martin vyfotil nadhernou panoramatickou fotku, tak uz premejslim nad zaramovanym plakatem na zed... ;) Za chvili uz bylo slunce skoro pryc, tak jsme se zase vratili do tepla restaurace a za okamzik bylo uplne po vsem a cely tabor byl zahalen v mraku, jakoby se nikdy nic z toho, co jsme videli, ani nestalo... Ale mame fotky, takze se to fakt delo. :)

SEDMNACTY DEN

Rano Martin startoval malem uz pred vychodem slunce, na kterej se vyhrabal ze spacaku snad celej tabor. Bylo to naaaadherny, vsechny ty barvy a jak se Annapurna pomalu zalejvala slunickem... no nepopsatelny. Dolu z tabora jsem sla s usmevem prisitym na ksichte a nemohla ho sundat. :))

 A zas ta zpatecni cesta byla jina, jinak osvetlena, zase jinak krasna. Do Chhomrongu (2140m) jsme sli snad osm hodin a ja uz skoro necejtila nohy. Jeste k tomu jsem si nejak namohla svaly na pravym stehne a nejak hnula s kolenem, ktery uz to klesani nebavilo, takze cesta z kopce a vsechny schody byly dost neprijemny a tim vic narocny. Ale asi jsem byla v minulym zivote neco jako Xena, takze jsem to zmakla i s finalnim hyper-brutal stoupanim do asi "milionu" schodu... a to jeste poprchavalo, ale me pohanela myslenka na croissant a VECERI... :))

OSMNACTY DEN jsme sli pres horke prameny (super, hezky v lese u reky, clovek koukal na vychazejici slunce, stromy vsude okolo...) az na vyhlidku do Pittam Deurali (2100m). Nohy uz nam nikomu moc nestihali, ale drzeli jsme se. :) Posledni cast cesty byla opet pouze do kopce a pouze po kamennych schodech, ktere jakoby nemeli konce... v zaveru uz jsem mlela z posledniho, ale masala cajik, prislib ranniho krasneho vyhledu a vecere me z toho vytahly. Ty posledni dny uz jsme porad jenom mluvili o jidle, jako bychom pul roku poradne nejedli. Ale na to cesky jidlo se fakt tesim...  

DEVATENACTY DEN uz jsme celi nateseni "bezeli" do Phedi (1100m), castecne uz byla cesta i na silnici, ale zacatek se jeste vinul po lesni ceste podel kopcu... V Phedi jsme po trech hodinkach chuze chytli autobus do vytouzene Pokhary (825m). Vedro jako prase, ale rovinka, zadny kopce pro nase unaveny nohy a cistej velkej pokoj se sprchou... no uzasny. :) A vecer jsme si vsichni i s Jardou zasli na fantastickej buvoli stejk s oblohou (ja mela kombinaci cesnek a rumova omacka...) na oslavu, prezrali se jako prasata a nas finalni den zakoncili svatecni "tombou".

 Nepal uz se nam chyli ke konci, ale zkusim to vsechno dopsat jeste pred Tureckem... jeste vam musim popsat Kathmandu, Gorkhu a dalsi bezvadny mista... tak priste. :)

Himalaje zas a znova

JEDENACTY DEN jsme chteli pojmout trochu relaxacneji, tak jsme se presunuli jen asi hodinku a pul do nedaleke Marphy (2670m). Vesnicka mala, o dost malebnejsi a prijemnejsi. Na turisty sice zjevne pripravena, ale to ji neubiralo na kouzlu. Jeste nez se budu rozepisovat o krasach Marphy, tak podotknu, ze cesta tam, byt kratka, byla cokoliv, jen ne relaxacni. Foukal vitr tak silnej, ze mi malem upadly usi, jeste pod pevne omotanej satek jsem si musela nouzove narvat kapesniky, abych nemela misto usi kusy ledu. Jeste k tomu nam foukal celne do ksichtu, coz bylo VAZNE dost neprijemny.

Nicmene nakonec jsme to i pres odpor prirodnich zivlu zvladli, nasli moc prijemne ubytko, zdlabli slavnostne moc dobrej cokoladovo-jablecnej kolac s drobenkou a vyrazili na vylet do palirny... :) Vsude v Marphe to bylo neuveritelne jarni, vsechno kvetlo a vsudypritomny jablone byly obsypany ruzovejma kvitkama. V palirne, po zbesilem shaneni prazdnych "petek", jsme si koupili litrik a pul cidera (chutnal jak jablecnej burcak) a valili zase zpatky do vesnice. Moc nam chutnal. :))

DVANACTY DEN, rovnez v relaxacnim duchu, hupsli jsme do lokal-busu do Tatopani (1200m) a jeli vstric teplicku a slunicku. Drtiva vetsina turistu v tomhle useku treku bere autobus, cesta je po nove budovane silnici a ac taky krasna, prasna silnice nekolik hodin neni pro pesiho zrovna to pravy orechovy.

Tatopani je ("prekvapive") mala vesnicka s horkymi prameny (!!!), prijemnym ubytkem, studenym piveckem a rozkvetlyma kytkama uplne vsude. :) A s obrim stromem, ktery plodi neco jako ostruziny, ale jeste lepsi a sladsi...

TRINACTY DEN jsme vyrazili nahoru do Ghorepani (2870m). A kdyz myslim nahoru, tak myslim fakt NAHORU. Byl to teda ukrutnej stoupak, sest hodin skoro porad jen po kamennych "schodech" skrze male visky a vesnicky, lesiky a paloucky... Tesne pred cilem zacalo poprchavat, ale jeste jsme to pred bourkou stihli. :) Nohy jsem mela jak z gumy, ale vyborny kureci "momo" zas dobily trochu energie. :)

ANNAPURNA SANCTUARY (BASE CAMP) TREK

CTRNACTY DEN jsme v podstate ukoncili Circuit a napojili se na Sanctuary trek. Nase kroky nas zavedly do Chhomrongu (2140m). Behem cesty jsme vystoupili az do vysky 3100m, takze ac se muze zdat, ze cesta byla pekne z kopecka, tak to tak vubec nebylo. Pekne jsme se zapotili. Hned za Gorepani na prvnim (nebo spis dalsim) kopci byl nadhernej vyhled Himalajske krasavice... A za dalsich par metru jsme jeste k tomu narazili na jednoho moc fajn Cecha - Jardu z Olomoooca (ale syrecky u sebe nemel). Tak jsme spojili sily a Sanctuary usli spolu. :) 

Chhomrong je na kurva velkem kopci, kde je ovsem krasnej vyhled na Annapurnu a Machhapuchhare, ktera se tady skutecne jevi jako "rybi ocas". Pro me rozhodne nejzajimavejsi a nejkrasnejsi hora, mozna proto si ji Nepalci tak hyckaj a nikoho na ni nepusti. A taky v Chhomrongu pecou vyborny croissanty! :) Na ty pravy francouzsky sice nemaj, ale pro hladoveho trekare... :)

PATNACTY DEN jsme vyrazili do Himalaye (2920m). Cela cesta ubihala lesem plnym rododendronu, ktere hraly vsemi odstiny ruzove a cervene... fakt krasa. A vyhledy na protejsi hory s vodopady taky nebyly spatny. ;)

Sestnacty den, kdy jsme dorazili do Annapurna basecampu, coz byl neopakovatelnej zazitek, si necham na priste, uz jsem zas nejaka upsana a ja bych se pri popisovani zapadu a vychodu slunce pod Annapurnou tak rozvasnila, ze bych tu zkejsla minimalne dalsi pul hodinu. :)) Jsem to s tou strucnosti zase nejak nevychytala... ;) Dneska historicke mesto Ghorka, zitra uz Kathmandu! Tak zase priste. :)

Mapa updated

http://maps.google.com/maps/ms?hl=en&ie=UTF8&msa=0&msid=209031751608970205318.00048f959207291379805&ll=28.07198,84.622192&spn=2.811019,4.938354&t=h&z=8

Himalaje continued

Tak dalsi pokus z Bandipuru, opet se hlasim z te same nedychatelne kavarny, takze dokonceni trekovaci story neslibuju, ale pokusim se. :)

DEN CTVRTY jsme se vydali do Pisangu (3250m). Cesta opet uzasne rozmanita a poprve jsme videli ty poradny velikany Himalaji - sli jsme tradicne nahoru i dolu; lesy, mytinky, z kopcu jsme videli do udoli na buracejici reku, ktera v podstate lemovala cely nas trek. Pocasi zase zacalo hrozit, ale my se nedali a drzeli se zuby nehty, abychom to stihli nekam do ukrytu pred destem. Jen co jsme dosedli do restauracky, zacalo brutalne prset. Tak jsme cekali... cekali... cekali... a nic se porad nedelo, resp. stale prselo JAKO KRAVA. Ja si na sebe navlikla vsechny svoje myslitelny i nemyslitelny vrstvy obleceni, jak se udelala zima a premyslela, co dalsiho na sebe jeste narvat, aby mi bylo teplo. Po asi hodine a pul uz nas to fakt stvalo, tak jsme na sebe nainstalovali plastenky, zatli zuby a vyrazili. Behem cesty se dest zmenil na dest se snehem a za par minut uz z toho byla snehova chumelenice. Clovek by tomu skoro neveril, kdyz v nekterych momentech jsme se varili na slunicku a za par hodin by clovek potreboval pomalu sneznice a zimnik. Bohudik cesta trvala jen neco malo kolem dvaceti minut, takze se to dalo prezit a ten sok ze snehu  nebyl tak drsnej. :)) V restauracce aspon trochu hrala pec a meli skvely testoviny s jacim sejrem, takze na chumelenici jsme brzo zapomneli. :)

PATY DEN jsme vyrazili do Manangu (3540m), do kopce uz se to dychalo o poznani hure, ale plice si zvykaly, nohy taky, tak jsme slapali. Prvni usek cesty to byl kopec jako krava, jsem si davala pauze v snad kazde zatacce, ale vylezla jsem to. :)) Ten den jsme se dostali az do 3900m, do te doby pro me nejvyssi misto. Otevrelo se pred nami udoli v cele sve krase a videli jsme Annapurny, no proste paraaaada! Clovek mel skoro az pocit, ze se mu to zda, ze ty hory tam prece nemuzou takhle doopravdy stat... Se zasnezenymi vrcholky, sklanely se nad zelenavym udolim a ledove modrou rekou...

SESTY DEN jsme vyrazili, v ramci aklimatizace, na Tilicho Lake (4919m). Cesta byla fantasticka, chvilemi pripominala mesicni krajinu, zadne kere, nic... jen ruzne skalnate utvary na svahu hory. Nutno podotknout, ze vyhledy to byly fakt uchvatny, to se ani neda popsat. Jedine, avsak docela podstatne, minus bylo, ze zaverecna cast cesty byla v oblasti sesuvu pudy, takze clovek sel po uzke kamenite cesticce na pomerne strmem svahu, kameni se drolilo, padalo... No, radsi to nebudu moc rozvadet, na muj vkus chvilema az moc HC (coz clovek na zacatku netusil), ale cesta jinak frekventovana, lokalove tam chodej imrvere, tahaj muly s nakladem a turistu jsme potkali nepocitane... Ty nas nakonec taky odradili od puvodniho zameru dojit az na jezero - az takovy zazitek to pry nebyl a jeste bylo vsude tolik snehu, ze pres nej na samotne jezero nebylo vlastne videt. Nakonec jsme tedy dosli do Tilicho Lake Base Campu (4150m), kde jsme stravili noc (VELMI mrazivou) a rano vyrazili zpet.

SEDMY DEN jsme se vydali do Yak Kharka (4010m). Sli jsme oklikou, nechteli jsme se zpet vracet do Manangu, tak nam pruvodce jedne skupiny turistu (!!!) na rozcesti poradil, ze cesta je prehledna a je to tak dve-tri hodiny chuze. Leda hovno. Cesta prehledna urcite nebyla a nakonec se protahla na snad ctyri a pul hodiny (ted presne nevim), takze do vesnice jsme dorazili uplne hotovi. Musel se obejit cely kopec a pak prudce klesat do udoli k rece, nicmene jsme to zvladli a dalsi den byl za nami. Samozrejme az po veceri. :)) A dokonce jsme meli soukromej zachod!

DEN OSMY byl pro me jeden z nejnarocnejsich. Turisti po ceste uz se zacali sinout jak sneci, ale my se stale snazili drzet tempo, lec ja uz taky byla pomalejsi. Vejska dela hodne a dejchalo se hur. Pres Thorong Pedi jsme vystoupali az do High Campu (4850m), coz teda byl docela nasup, uz jsem toho mela za ten den dost a tohle taky nebyla zrovna uplne "cajicek" cesta. Co se tyce krajiny, keru ubylo, stromy zmizely a pred nama se rozprostirala pri vystupu "horska poust" pocukrovana na vrcholcich snehem. V samotnem High Campu byl snih, led a NEHORAZNA zima. V noci jsem spala i ve spacaku ve dvou fuseklich a na sobe snad sest vrstev, bohudik jsem se zahrala a deky (jako tradicne mely snad deset kilo) taky zahraly. Jit v noci na ten tureckej hajzl pres zledovatelej a zasnezenej dvur byl ovsem vykon hodny hrdiny. :))

DEVATY DEN jsme vstali nekdy pred patou rano, byla jeste tma... A po snidani jsme se vydali na nejnarocnejsi cast treku - pres prusmyk Thorong La (5416m). Cesta na vrchol nam zabrala snad tri hodiny, neni to strmy vystup, ale diky nadmorske vysce, snehu a vetru to bylo narocny. Hlavne teda pro me, Martin Super-chodec by to dal za dve. :) Rano vychazelo slunce za Himalajemi a postupne zacalo osvetlovat bily snih, ktery se pak zdal jeste jiskrivejsi a jeste vic belostnejsi... a hory byly tak blizko. Cesta to byla nadherna, kolem jen vrcholky hor, modra obloha a netknuty, hladoucky snih, jen par lidi na ceste, ktera se musela neustale znovu a znovu vyslapavat, protoze vitr kazdou chvili zaval stopy snehem... (Martin byl jednim z tech "prukopniku".) No bylo to fakt nepopsatelny, chvili jsem uplne brecela, jak to bylo krasny a chvili zas proto, jak to bylo narocny. Pro me urcite to nejnarocnejsi, co jsem kdy v zivote delala. Muselo se jit pomerne pomalu, rychle to moc neslo; udelala jsem par kroku a musela se zastavit, nekolikrat se poradne nadychnout a pak jsem zase mohla pokracovat dal. Nicmene potrebny vzduch jsme do plic nachytali a dostali se na kyzeny vrchol! Rozbalili jsme "svatecni" Milku a a dali si caj za nekrestanskejch 150 rupek. Udajne je na zminenem vrcholu nejvyse polozena cajovna na svete. :) Teda, ono je to vlastne drevena bouda, ale rikejme ji klidne cajovna... :) Zima teda byla ukrutna, ruce mi v jednu chvili malem odpadly...Nastesti vidina tepla byla nadosah, tak jsme se na vrcholu dlouho nezdrzeli, nasali posledni cerstve mrazivy (nebo spis mrazeny) vzduch a zacli slapat dolu...

Sestup trval snad pet hodin (ted zas uplne nevim), snehu ubylo, blata pribylo a vrstvy obleceni jsme postupne sundavali... klesli jsme snad o 1600m az do Muktinathu (3800m), hotova poustni krajina okolo - hory hraly snad vsemi odstiny okru, zlute a hnede, co si clovek dokaze predstavit. Muktinath je vyznamne poutni misto s mnoha chramy a je uz dostupne jeepy, takze koho jsme tam nevideli...? Obtloustle Indose na kazdem rohu, co prijeli na vikend obdivovat hory a trochu se pomodlit v chramech.

Vedro tam teda nebylo, ale uz jsme zase pripravili sandalky... :))

DESATY DEN uz me teda nohy nesly o neco mene, ale stale jeste nesly. :) Jsou to holky sikovny. Z Muktinathu jsme klesli az do Jomsonu (2720m), kde jsem se uz dokonce osmelila odlozit i spacak! :) Jomson uz je trochu zivejsi a kultivovanejsi vesnice (mesto se tomu opravdu jeste rikat neda), ktere ma internetovou kavarnu, spoustu hotelu a letiste (proto tolik tech Indosu...).

Bohuzel jsme se vyjimecne rozhodli drzet doporuceni Lonely Planet a sli do turisty oblibeneho hotelu... Sleva ukecana, pokoj pekny, sprcha fantasticka, ale to chovani, pristup a jidlo... No nic moc - lepe o dum dal (hotel Xanadu).

Tak, to jsem se docela rozepsala, pokracovani zase priste, uz budu muset koncit a odumiraji mi prsty ze sameho psani. :) Mejte se krasne!