Konec nudli a rejze, prichazi KEBAB!

Tak se opet hlasi nepalsky zpravodaj Sloukova. V Pokhare jsme jeste stravili dalsi dva dny, trosku pozevlili, poradne jedli, nejaky ten mensi prochazkoidni vylet udelali... Coz mi pripomina, ze pokud nekdo nekdy budete v Pokhare, Devi's Falls za to opravdu nestoji. Vybiraji vstupne, vsechno je to tam temer zarostle, takze vyhlidka na vodopad fakt uz neni moc vyhlidka a do samotnych vodopadu lidi hazeji odpadky a celkove jsme z navstevy meli dost smisene pocity, takze dalsi "vyznamnou" jeskyni jsme uz nechali plavat...

BANDIPUR

Z Pokhary jsme vyrazili (na trase Pokhara - Kathmandu) do Bandipuru. Male mestecko, mozna spis vesnicka, kde se snad zastavil cas... Neni to obvykla turisticka destinace, takze tam byl klidek a pohoda a hlavne tuna deti (mam dojem, ze obyvatele snad nedelaji nic jineho, nez ze zadelavaji na nove potomky). Na hlavni tride je par prijemnych restauracek, kde nas jidlo sice neoslnilo, zato cokoladovou lassi si budeme pamatovat do konce nasich dni... :))

Vsechny baracky byly cihlove s drevenymi, bohate vyrezavanymi dekoracemi kolem oken, drevene balkonky... Krasna newarska architektura. I pres vysokou zdobnost a dekorativnost rezeb vse pusobilo v kombinaci s nacervenalym tonem a strohosti cihel strasne pekne, vyrazne a pritom stridme, zadna preplacanost. Nektere baracky sice byly v docela smutnem stavu, ale i tak... Moc pekne - a kdyz se po strane domku jeste vinuly popinave rostliny s rudyma, ruzovyma a fuchsiovyma kvetama...

Druhy den v Bandipuru jsme si jeste udelali vylet do nejvetsi nepalske jeskyne. No, byla fakt velka, ale ze bychom se v ni ztratili, to ne. Kazdopadne zajimavy zazitek, kdyz se ze tmy v kuzelu svetla vynorili vsechny ty krapniky a jine utvary... A nad hlavou nam proletel netopyr. :)

GORKHA

Z Bandipuru jsme vyrazili do Gorkhy, vyznamneho historickeho mesta s pevnosti, chramem a klasterem v jednom na kopci uprostred mesta. Gorkha jako takova neni moc zajimave mesto, ale sem tam clovek jeste muze spatrit zbytky newarske architektury.

Mistni lide veri, ze kdyz obetuji bohyni Kali nejake zvire, splni se jim prani. Verte nebo ne, zvireci obeti se v Nepalu stale praktikuji. Do chramu vede docela pekna radka schodu (po slunicku je to masakr), ktere jsou cele pocintane krvi nebohych zviratek. Ani jsme to necekali, ale nahore jsme se stali svedky obetovani asi peti kohoutu... jsem dost rada, ze to nebyly treba kozy - stacila jedna u cesty s useknutou hlavou, kterou tam zrovna preparovali na polivcicku nebo co... Mistni lide prisli s kohoutem v podpazi a odchazeli se zbytkem kohouta v igelitce ci v kosicku... Vykonavatele krvave prace se s tim moc nesrali a kohouti hlavy litaly okolo jak na bezicim pasu. Z prvniho kouhoutka jsem byla trochu v soku, pak uz jen clovek ziral, jak ty bezhlavi kohouti skakaji okolo, nechteji to vzdat a krev jim strika z krku. Pro zvireci obeti urcite nejsem, byla to ponekud morbidni podivana, lec lokalove z toho posleze maji veselou grilovacku a jeste se jim treba vyplni vytouzene prani... 

KATHMANDU

Do Kathmandu vedla pekna kolona aut, autobusu a nakladaku, nicmene se zadarilo a dostali jsme se tam bez nejakych vetsich dopravnich kolapsu taky. Uz z dalky Kathmandu "laka" smogovym oparem nad mestem, jehoz sedava barva neslibuje zrovna prazdniny pro plice... Znecisteni vzduchu by se dalo krajet jak mlha nad Rakosnickovym pribytkem, ale realita nakonec v centru nebyla tak hrozna. Urcite tomu pomohl i pravidelny odpoledni dest, takze nakonec mi dejchatelnost prisla celkem srovnatelna s Prahou, proste tradicni dopravni smrad a prach ve meste. Plus v turistickem Thamelu a okoli se skoro ze vsech obchodu (a samozrejme chramu) line vune vonnyvh tycinek, takze s tim smradem to neni nijak hrozne. Otravnejsi jsou spis tupi chodci a jeste tupejsi ridici na vsudypritomnych motorkach, kteri proste nevedi, kam by se na te ulici jeste narvali (a koho sejmuli)...

V Kathmandu jsme stravili celkem pet noci, prolejzali obchudky, nasli bezvadne pekarny a "momarnu", hrali sachy s Jardou... no proste pohodicka. Historicke centrum Kathmandu se svoji tradicni newarskou architekturou urcite stoji za videni, hlavne Durbar Square. 

V jeden z poslednich dnu jsme se poradne chteli venovat nakupovani, ale to by nebyl Nepal, aby se nekonala nejaka ta stavecka. Takze obchody zavrene, autobusy nepremavaly... Takze jsme to vzali pesky na Patan, zachovale stredoveke mesto, dnes spise predmesti Kathmandu. Moc krasny, s tou newarskou architekturou bych se uz opakovala, kazdopadne vsechny ty domky (kdyz se povedlo je zachovat), chramy a ulicky staly za to. A s minimem turistu to bylo jeste lepsi.

Vylet jsme si udelali taky do Boudhy, ktera se pysni jednou z nejvetsich nepalskych stup (ted doufam, ze nekecam). Z Tibetu sem uprchla spousta lidi a siroka komunita buddhistickych mnichu, takze ty potkavate prakticky na kazdem kroku. Stejne jako "zapadni" bile mnichy - nadsence a studenty buddhismu.

Stupa ovesena tradicnimi modlitebnimi vlajeckami se tyci uprostred kruhoveho namesti a namalovane Buddhovy oci vas pronasleduji na kazdem kroku. Po celem obvodu namesticka je spousta obchudku a kavaren... s cokoladovejma dortama. :))

BHAKTAPUR

Bhaktapur byla spis zastavka "omylem". Samozrejme jsme opet museli vychytat dalsi stavku a autobusy do kyzeneho Panauti nejezdili. Vedeli jsme, ze Bhaktapur je vedle Patanu dalsi krasne zachovale stredoveke mesto, ale vyse vstupneho nas ponekud odradila od navstevy a po Patanu jsme byli kulturne docela uspokojeni. Nicmene osud chtel jinak. :) Podarilo se nam dostat do mesta bez vstupu (jako na vsechna dalsi turisticka mista v okoli Kathmandu, aneb bocni ulicky jsou bocni ulicky...) a jeste jsme nasli jedno z nejkrasnejsich ubytek, ve kterem jsme kdy byli, za rozumnou cenu.

A jo, je to pravda, Bhaktapur je fakt nejkrasnejsi. :) Palace, chramy, domy, oltare... a na to vsechno jsme meli krasny vyhled ze strechy restaurace, kde jsme se ladovali hamburgrem. :)) Samozrejme ne vsechno je zachovale, ale celkovy dojem je rozhodne pozitivni!

PANAUTI + DHULIKEL

Z Bhaktapuru jsme vyrazili do Panauti, vesnicky s dalsi newarskou architekturou. Po Patanu a Bhaktapuru jsme si na zadek urcite nesedli, ale nejsou to turisticka mista, tudiz je tam klid. A nasim hlavnim cilem byl vylet z Dhulikelu do Panauti - nas posledni nepalsky trek.

Ona to byla spise prochazka - nebo nam to tak po Annapurnach prislo. :) Druhy den rano jsme sjeli autobusem do Dhulikelu, ktery jsme si prohledli a pak uz jsme slapali pres kopec s chramem bohyne Kali az do Panauti. Cesta nakonec pres nase ocekavani vedla skoro vyhradne po mistni udusane prasne silnici, ale i tak to byl moc pekny vylet s vyhledy na lesy a udoli s bramborovymi policky, na kterych se v techto dnech pracuje od rana do vecera...

BOUDHA podruhe + PASHUPATINATH

Z Panauti jsme jeli stravit nase posledni dve noci do klidnejsi a vyrelaxovanejsi Boudhy, Kathmandu uz bylo dost (ale na vytecnou bananovou lassi posypanou kokosem, rozinkama a kesu oriskama jsme si jeste zajeli...).

Dneska rano jsme se vykopali v pul sedme a dali si dvacetiminutovou prochazku do nedalekeho Pashupatinathu. Chramovy komplex, kterym proteka posvatna reka Bagmati, je nepalskou variantou indickeho Varanasi. Prisli jsme pomerne brzo, kdy chram i ghaty jeste temer zely prazdnotou, ale i tak uz clovek mohl pozorovat ranni cvrkot a pripravu na pozdejsi obradne paleni mrtvych. Pashupatinath, skromnejsi a mensi nez Varanasi, na nas ale nakonec pusobil mnohem uprimnejsi nez Varanasi, kde skutecne palici obrady probihaji jako na bezicim pasu, i kdyz jim samozrejme neberu nic z jejich pozvatnosti... Cele misto je rozhodne mnohem mene turisticke, takze vas nikdo neotravuje a clovek muze nerusene pozorovat deni na ghatech. Pripadalo nam, ze lide se priprave na samotne paleni venuji mnohem dukladneji. Prichazelo spoustu pozustalych, cele siroke rodiny, ktere naprosto otevrene davaly najevo svuj smutek a truchlili u tela blizkeho... zvlastni podivana, zvlastni pocit. S respektem jsme pozorovali plapolajici ohne a kdyz konecne vylezlo slunicko a nebe se roztrhlo, namirili jsme si to zpatky do Boudhy...

Odtud jsme jeste vyrazili do Kathmandu prodat nepalskeho pruvodce a koupit pruvodce TURECKEHO. :) Dneska se uzavira nepalska kapitola naseho putovani a zitra uz letime do Istanbulu. Indicke a nepalske jidlo je moc dobre, ale uz se tesime na ty masity kebaby, saleb, halvu, tureckej med... a policka radne obdelana. ;)) Tak priste uz z Turecka!

Z hor zpatky do civilizace...

Tak kdepak jsem to skoncila... Asi budu muset fakt zacit s nejakym tim zestrucnovanim, jinak se nedoberu zadnyho zaveru. :))

SESTNACTY DEN naseho treku jsme si to namirili az na vrchol. Ne sice primo na Annapurnu, ale jeji zakladni tabor taky stoji za to. :) Z Himalaye jsme sli pres Machapuchre Base Camp (3700m) az do Annapurna Base Campu (4130m). A byla to ta nejkrasnejsi cast cesty pres rozlehly plane obklopene horama, sem tam trpytivej vodopad, nejakej ten kerik... rododendrony se vytratily a nahradily je nadherne male fialove kyticky vsude kolem, ktere z blata i travy primo zarily. Fakt moc hezky. Cestou nahoru uz se udelala docela brutal kosa a zatahovalo se, takze s nejakejama vyhledama uz jsme ani nepocitali... ale to jsme se sekli! :)

Odpoledne jsme se ubytovali (ubytko bylo spis takovy jedno velky dormitorko s natlucenejma drevenejma "zdma" tvorici jednotlive pokoje, ale clovek jako tradicne slysel souseda i chrapat), ja si pripravila spacacek... nacez nasi zradelni seanci v mistni restauracce o chvili pozdeji "narusil" zapad slunce. Ale jakej! Vrcholek Machapuchre se zalil zlatou barvou, coz v kombinaci s temne sedo-modrou oblohou bylo jeste zarivejsi a vyraznejsi. Annapurna naproti byla taky krasne ozarena a na Machapuchre vrhala svuj stin, coz bylo neco neuveritelnyho... Clovek mohl jenom stat s otevrenou pusou a zirat - a pritom se jako magor otacet dokolecka, protoze oci nevedeli kam driv. :) Vsichni okolo zbesile pobihali s fotakama a snazili se zachytit ten nejkouzelenejsi okamzik. Martin vyfotil nadhernou panoramatickou fotku, tak uz premejslim nad zaramovanym plakatem na zed... ;) Za chvili uz bylo slunce skoro pryc, tak jsme se zase vratili do tepla restaurace a za okamzik bylo uplne po vsem a cely tabor byl zahalen v mraku, jakoby se nikdy nic z toho, co jsme videli, ani nestalo... Ale mame fotky, takze se to fakt delo. :)

SEDMNACTY DEN

Rano Martin startoval malem uz pred vychodem slunce, na kterej se vyhrabal ze spacaku snad celej tabor. Bylo to naaaadherny, vsechny ty barvy a jak se Annapurna pomalu zalejvala slunickem... no nepopsatelny. Dolu z tabora jsem sla s usmevem prisitym na ksichte a nemohla ho sundat. :))

 A zas ta zpatecni cesta byla jina, jinak osvetlena, zase jinak krasna. Do Chhomrongu (2140m) jsme sli snad osm hodin a ja uz skoro necejtila nohy. Jeste k tomu jsem si nejak namohla svaly na pravym stehne a nejak hnula s kolenem, ktery uz to klesani nebavilo, takze cesta z kopce a vsechny schody byly dost neprijemny a tim vic narocny. Ale asi jsem byla v minulym zivote neco jako Xena, takze jsem to zmakla i s finalnim hyper-brutal stoupanim do asi "milionu" schodu... a to jeste poprchavalo, ale me pohanela myslenka na croissant a VECERI... :))

OSMNACTY DEN jsme sli pres horke prameny (super, hezky v lese u reky, clovek koukal na vychazejici slunce, stromy vsude okolo...) az na vyhlidku do Pittam Deurali (2100m). Nohy uz nam nikomu moc nestihali, ale drzeli jsme se. :) Posledni cast cesty byla opet pouze do kopce a pouze po kamennych schodech, ktere jakoby nemeli konce... v zaveru uz jsem mlela z posledniho, ale masala cajik, prislib ranniho krasneho vyhledu a vecere me z toho vytahly. Ty posledni dny uz jsme porad jenom mluvili o jidle, jako bychom pul roku poradne nejedli. Ale na to cesky jidlo se fakt tesim...  

DEVATENACTY DEN uz jsme celi nateseni "bezeli" do Phedi (1100m), castecne uz byla cesta i na silnici, ale zacatek se jeste vinul po lesni ceste podel kopcu... V Phedi jsme po trech hodinkach chuze chytli autobus do vytouzene Pokhary (825m). Vedro jako prase, ale rovinka, zadny kopce pro nase unaveny nohy a cistej velkej pokoj se sprchou... no uzasny. :) A vecer jsme si vsichni i s Jardou zasli na fantastickej buvoli stejk s oblohou (ja mela kombinaci cesnek a rumova omacka...) na oslavu, prezrali se jako prasata a nas finalni den zakoncili svatecni "tombou".

 Nepal uz se nam chyli ke konci, ale zkusim to vsechno dopsat jeste pred Tureckem... jeste vam musim popsat Kathmandu, Gorkhu a dalsi bezvadny mista... tak priste. :)

Himalaje zas a znova

JEDENACTY DEN jsme chteli pojmout trochu relaxacneji, tak jsme se presunuli jen asi hodinku a pul do nedaleke Marphy (2670m). Vesnicka mala, o dost malebnejsi a prijemnejsi. Na turisty sice zjevne pripravena, ale to ji neubiralo na kouzlu. Jeste nez se budu rozepisovat o krasach Marphy, tak podotknu, ze cesta tam, byt kratka, byla cokoliv, jen ne relaxacni. Foukal vitr tak silnej, ze mi malem upadly usi, jeste pod pevne omotanej satek jsem si musela nouzove narvat kapesniky, abych nemela misto usi kusy ledu. Jeste k tomu nam foukal celne do ksichtu, coz bylo VAZNE dost neprijemny.

Nicmene nakonec jsme to i pres odpor prirodnich zivlu zvladli, nasli moc prijemne ubytko, zdlabli slavnostne moc dobrej cokoladovo-jablecnej kolac s drobenkou a vyrazili na vylet do palirny... :) Vsude v Marphe to bylo neuveritelne jarni, vsechno kvetlo a vsudypritomny jablone byly obsypany ruzovejma kvitkama. V palirne, po zbesilem shaneni prazdnych "petek", jsme si koupili litrik a pul cidera (chutnal jak jablecnej burcak) a valili zase zpatky do vesnice. Moc nam chutnal. :))

DVANACTY DEN, rovnez v relaxacnim duchu, hupsli jsme do lokal-busu do Tatopani (1200m) a jeli vstric teplicku a slunicku. Drtiva vetsina turistu v tomhle useku treku bere autobus, cesta je po nove budovane silnici a ac taky krasna, prasna silnice nekolik hodin neni pro pesiho zrovna to pravy orechovy.

Tatopani je ("prekvapive") mala vesnicka s horkymi prameny (!!!), prijemnym ubytkem, studenym piveckem a rozkvetlyma kytkama uplne vsude. :) A s obrim stromem, ktery plodi neco jako ostruziny, ale jeste lepsi a sladsi...

TRINACTY DEN jsme vyrazili nahoru do Ghorepani (2870m). A kdyz myslim nahoru, tak myslim fakt NAHORU. Byl to teda ukrutnej stoupak, sest hodin skoro porad jen po kamennych "schodech" skrze male visky a vesnicky, lesiky a paloucky... Tesne pred cilem zacalo poprchavat, ale jeste jsme to pred bourkou stihli. :) Nohy jsem mela jak z gumy, ale vyborny kureci "momo" zas dobily trochu energie. :)

ANNAPURNA SANCTUARY (BASE CAMP) TREK

CTRNACTY DEN jsme v podstate ukoncili Circuit a napojili se na Sanctuary trek. Nase kroky nas zavedly do Chhomrongu (2140m). Behem cesty jsme vystoupili az do vysky 3100m, takze ac se muze zdat, ze cesta byla pekne z kopecka, tak to tak vubec nebylo. Pekne jsme se zapotili. Hned za Gorepani na prvnim (nebo spis dalsim) kopci byl nadhernej vyhled Himalajske krasavice... A za dalsich par metru jsme jeste k tomu narazili na jednoho moc fajn Cecha - Jardu z Olomoooca (ale syrecky u sebe nemel). Tak jsme spojili sily a Sanctuary usli spolu. :) 

Chhomrong je na kurva velkem kopci, kde je ovsem krasnej vyhled na Annapurnu a Machhapuchhare, ktera se tady skutecne jevi jako "rybi ocas". Pro me rozhodne nejzajimavejsi a nejkrasnejsi hora, mozna proto si ji Nepalci tak hyckaj a nikoho na ni nepusti. A taky v Chhomrongu pecou vyborny croissanty! :) Na ty pravy francouzsky sice nemaj, ale pro hladoveho trekare... :)

PATNACTY DEN jsme vyrazili do Himalaye (2920m). Cela cesta ubihala lesem plnym rododendronu, ktere hraly vsemi odstiny ruzove a cervene... fakt krasa. A vyhledy na protejsi hory s vodopady taky nebyly spatny. ;)

Sestnacty den, kdy jsme dorazili do Annapurna basecampu, coz byl neopakovatelnej zazitek, si necham na priste, uz jsem zas nejaka upsana a ja bych se pri popisovani zapadu a vychodu slunce pod Annapurnou tak rozvasnila, ze bych tu zkejsla minimalne dalsi pul hodinu. :)) Jsem to s tou strucnosti zase nejak nevychytala... ;) Dneska historicke mesto Ghorka, zitra uz Kathmandu! Tak zase priste. :)

Mapa updated

http://maps.google.com/maps/ms?hl=en&ie=UTF8&msa=0&msid=209031751608970205318.00048f959207291379805&ll=28.07198,84.622192&spn=2.811019,4.938354&t=h&z=8

Himalaje continued

Tak dalsi pokus z Bandipuru, opet se hlasim z te same nedychatelne kavarny, takze dokonceni trekovaci story neslibuju, ale pokusim se. :)

DEN CTVRTY jsme se vydali do Pisangu (3250m). Cesta opet uzasne rozmanita a poprve jsme videli ty poradny velikany Himalaji - sli jsme tradicne nahoru i dolu; lesy, mytinky, z kopcu jsme videli do udoli na buracejici reku, ktera v podstate lemovala cely nas trek. Pocasi zase zacalo hrozit, ale my se nedali a drzeli se zuby nehty, abychom to stihli nekam do ukrytu pred destem. Jen co jsme dosedli do restauracky, zacalo brutalne prset. Tak jsme cekali... cekali... cekali... a nic se porad nedelo, resp. stale prselo JAKO KRAVA. Ja si na sebe navlikla vsechny svoje myslitelny i nemyslitelny vrstvy obleceni, jak se udelala zima a premyslela, co dalsiho na sebe jeste narvat, aby mi bylo teplo. Po asi hodine a pul uz nas to fakt stvalo, tak jsme na sebe nainstalovali plastenky, zatli zuby a vyrazili. Behem cesty se dest zmenil na dest se snehem a za par minut uz z toho byla snehova chumelenice. Clovek by tomu skoro neveril, kdyz v nekterych momentech jsme se varili na slunicku a za par hodin by clovek potreboval pomalu sneznice a zimnik. Bohudik cesta trvala jen neco malo kolem dvaceti minut, takze se to dalo prezit a ten sok ze snehu  nebyl tak drsnej. :)) V restauracce aspon trochu hrala pec a meli skvely testoviny s jacim sejrem, takze na chumelenici jsme brzo zapomneli. :)

PATY DEN jsme vyrazili do Manangu (3540m), do kopce uz se to dychalo o poznani hure, ale plice si zvykaly, nohy taky, tak jsme slapali. Prvni usek cesty to byl kopec jako krava, jsem si davala pauze v snad kazde zatacce, ale vylezla jsem to. :)) Ten den jsme se dostali az do 3900m, do te doby pro me nejvyssi misto. Otevrelo se pred nami udoli v cele sve krase a videli jsme Annapurny, no proste paraaaada! Clovek mel skoro az pocit, ze se mu to zda, ze ty hory tam prece nemuzou takhle doopravdy stat... Se zasnezenymi vrcholky, sklanely se nad zelenavym udolim a ledove modrou rekou...

SESTY DEN jsme vyrazili, v ramci aklimatizace, na Tilicho Lake (4919m). Cesta byla fantasticka, chvilemi pripominala mesicni krajinu, zadne kere, nic... jen ruzne skalnate utvary na svahu hory. Nutno podotknout, ze vyhledy to byly fakt uchvatny, to se ani neda popsat. Jedine, avsak docela podstatne, minus bylo, ze zaverecna cast cesty byla v oblasti sesuvu pudy, takze clovek sel po uzke kamenite cesticce na pomerne strmem svahu, kameni se drolilo, padalo... No, radsi to nebudu moc rozvadet, na muj vkus chvilema az moc HC (coz clovek na zacatku netusil), ale cesta jinak frekventovana, lokalove tam chodej imrvere, tahaj muly s nakladem a turistu jsme potkali nepocitane... Ty nas nakonec taky odradili od puvodniho zameru dojit az na jezero - az takovy zazitek to pry nebyl a jeste bylo vsude tolik snehu, ze pres nej na samotne jezero nebylo vlastne videt. Nakonec jsme tedy dosli do Tilicho Lake Base Campu (4150m), kde jsme stravili noc (VELMI mrazivou) a rano vyrazili zpet.

SEDMY DEN jsme se vydali do Yak Kharka (4010m). Sli jsme oklikou, nechteli jsme se zpet vracet do Manangu, tak nam pruvodce jedne skupiny turistu (!!!) na rozcesti poradil, ze cesta je prehledna a je to tak dve-tri hodiny chuze. Leda hovno. Cesta prehledna urcite nebyla a nakonec se protahla na snad ctyri a pul hodiny (ted presne nevim), takze do vesnice jsme dorazili uplne hotovi. Musel se obejit cely kopec a pak prudce klesat do udoli k rece, nicmene jsme to zvladli a dalsi den byl za nami. Samozrejme az po veceri. :)) A dokonce jsme meli soukromej zachod!

DEN OSMY byl pro me jeden z nejnarocnejsich. Turisti po ceste uz se zacali sinout jak sneci, ale my se stale snazili drzet tempo, lec ja uz taky byla pomalejsi. Vejska dela hodne a dejchalo se hur. Pres Thorong Pedi jsme vystoupali az do High Campu (4850m), coz teda byl docela nasup, uz jsem toho mela za ten den dost a tohle taky nebyla zrovna uplne "cajicek" cesta. Co se tyce krajiny, keru ubylo, stromy zmizely a pred nama se rozprostirala pri vystupu "horska poust" pocukrovana na vrcholcich snehem. V samotnem High Campu byl snih, led a NEHORAZNA zima. V noci jsem spala i ve spacaku ve dvou fuseklich a na sobe snad sest vrstev, bohudik jsem se zahrala a deky (jako tradicne mely snad deset kilo) taky zahraly. Jit v noci na ten tureckej hajzl pres zledovatelej a zasnezenej dvur byl ovsem vykon hodny hrdiny. :))

DEVATY DEN jsme vstali nekdy pred patou rano, byla jeste tma... A po snidani jsme se vydali na nejnarocnejsi cast treku - pres prusmyk Thorong La (5416m). Cesta na vrchol nam zabrala snad tri hodiny, neni to strmy vystup, ale diky nadmorske vysce, snehu a vetru to bylo narocny. Hlavne teda pro me, Martin Super-chodec by to dal za dve. :) Rano vychazelo slunce za Himalajemi a postupne zacalo osvetlovat bily snih, ktery se pak zdal jeste jiskrivejsi a jeste vic belostnejsi... a hory byly tak blizko. Cesta to byla nadherna, kolem jen vrcholky hor, modra obloha a netknuty, hladoucky snih, jen par lidi na ceste, ktera se musela neustale znovu a znovu vyslapavat, protoze vitr kazdou chvili zaval stopy snehem... (Martin byl jednim z tech "prukopniku".) No bylo to fakt nepopsatelny, chvili jsem uplne brecela, jak to bylo krasny a chvili zas proto, jak to bylo narocny. Pro me urcite to nejnarocnejsi, co jsem kdy v zivote delala. Muselo se jit pomerne pomalu, rychle to moc neslo; udelala jsem par kroku a musela se zastavit, nekolikrat se poradne nadychnout a pak jsem zase mohla pokracovat dal. Nicmene potrebny vzduch jsme do plic nachytali a dostali se na kyzeny vrchol! Rozbalili jsme "svatecni" Milku a a dali si caj za nekrestanskejch 150 rupek. Udajne je na zminenem vrcholu nejvyse polozena cajovna na svete. :) Teda, ono je to vlastne drevena bouda, ale rikejme ji klidne cajovna... :) Zima teda byla ukrutna, ruce mi v jednu chvili malem odpadly...Nastesti vidina tepla byla nadosah, tak jsme se na vrcholu dlouho nezdrzeli, nasali posledni cerstve mrazivy (nebo spis mrazeny) vzduch a zacli slapat dolu...

Sestup trval snad pet hodin (ted zas uplne nevim), snehu ubylo, blata pribylo a vrstvy obleceni jsme postupne sundavali... klesli jsme snad o 1600m az do Muktinathu (3800m), hotova poustni krajina okolo - hory hraly snad vsemi odstiny okru, zlute a hnede, co si clovek dokaze predstavit. Muktinath je vyznamne poutni misto s mnoha chramy a je uz dostupne jeepy, takze koho jsme tam nevideli...? Obtloustle Indose na kazdem rohu, co prijeli na vikend obdivovat hory a trochu se pomodlit v chramech.

Vedro tam teda nebylo, ale uz jsme zase pripravili sandalky... :))

DESATY DEN uz me teda nohy nesly o neco mene, ale stale jeste nesly. :) Jsou to holky sikovny. Z Muktinathu jsme klesli az do Jomsonu (2720m), kde jsem se uz dokonce osmelila odlozit i spacak! :) Jomson uz je trochu zivejsi a kultivovanejsi vesnice (mesto se tomu opravdu jeste rikat neda), ktere ma internetovou kavarnu, spoustu hotelu a letiste (proto tolik tech Indosu...).

Bohuzel jsme se vyjimecne rozhodli drzet doporuceni Lonely Planet a sli do turisty oblibeneho hotelu... Sleva ukecana, pokoj pekny, sprcha fantasticka, ale to chovani, pristup a jidlo... No nic moc - lepe o dum dal (hotel Xanadu).

Tak, to jsem se docela rozepsala, pokracovani zase priste, uz budu muset koncit a odumiraji mi prsty ze sameho psani. :) Mejte se krasne!

Tak teda uz konecne ty Himalaje!

Damy a panove, tak ja vam to teda napisu, jak to bylo a jak se to sebehlo... :) Celkem jsme napocitali necelych 300 km v nohach za 19 dni (oba treky), hrozne moc vypoceneho potu, kila sezranych KitKatu, nula ukopnutych prstu, nepocitane kopcu a nejake ty velehory. :)) Kazdy den jsme urazili tak 15-20 kilacku a nestacili se divit, co to kolem nevidime za krasy.

Oba treky jsou v podstate pohodove pro cloveka, co rad chodi a je zdravej, v dobry fyzicky kondici. Hodne udela i priprava predem, nam pomohlo to trekovani v Darjeelingu. Velkou vyhodou je spousta vesnicek po ceste, porad clovek nekoho potkava, ubytovani nepocitane... Clovek si ten trek proste muze nastavit podle sebe, co zmuze nebo nezmuze a nemusi ho ani chodit cely, muze si najmout nosice a pruvodce a chodit pomalicku... A nebo muze letet jako drak, totiz jako my. :)) Hlavne se nesmi podcenovat aklimatizace (riziko AMS - Acute Mountain Sickness), coz jsme si osefovali bocnim vyletem na Tilicho Lake. :) Aneb utikali jsme pomalu, aby nam bylo dobre. :) Coz i v podstate bylo, az na mensi neprijemnosti, ale nemuze bejt vsechno ruzovy, ze. Nohy porad trochu bolej, ale uz se aspon sehnu na tureckej zachod. :))

Pruvodce ani nosice jsme nemeli, neni to nutne, takze jsme si vsechno odtahali sami. A da se to. Slyseli jsme hodne negativnich zkusenosti s pruvodcema, kolikrat i zaostavali, v podstate zdrzovali, zadny valny info nepodavali...

ANNAPURNA CIRCUIT

PRVNI DEN (16.4.) jsme rano vyrazili autobusem do Besi Saharu (820m), cesta tradicne "houpava", jak uz to po kamenitem terenu v mistnich "super-lokal-busech" byva. V Besi Saharu jsme presedli na dalsi busik do Bhulbule, da se to jit i pesky, ale je to po "nove" (nedokoncene) silnici a jit s dopravnima prostredkama za prdeli se nam nechtelo. Lepsi setrit energii na dalsi useky, ktere rozhodne stoji vice za to a krajina je jeste krasnejsi. Jizda byla skutecne "bumpy", jsem rada, ze jsem nesedela na strese busu jako nekteri... :))

V Bhulbule (820m) jsme zbastili nasi prvni trekovaci svacu v podobe mrkve, okurky a cokolady a po nekolika hodinach mackani se v autobuse jsme celi nateseni a naslapli vyrazili na cestu...

Priroda se snad ani neda popsat, prochazeli jsme udolim obklopeni kopci v zelenych a modrych tonech a velehory se ukryvali nekde v mracne dalce... cekaly na nas. :) Vedro jako prase, slunicko nas smazilo, Cola po ceste zchladila a navecer jsme dorazili do Ghermu (1130m), kde jsme nasli nas prvni azyl na ceste.

Nutno podotknout, ze ubytovani po ceste je az na High Camp pod Thorung La prusmykem veskrze v pohode a relativne ciste. Samozrejme velmi zakladni a s tim zachodem a sprchou to bylo obcas komplikovany, ale v podstate pro trekare luxus - mit jidlo po ceste v restaurackach a nemuset se tahat se stanem. Ceny za jidlo jsou sice brutalni, vysokohorska prirazka pro nebohe turisty tu funguje, ale pokoje se daly obcas i ukecat zadarmo, pokud clovek jedl v hotelovych restaurackach.

Hned zkraje nam furt nabizeli po ceste marihuanu, ze ji maj moc dobrouckou (roste jim to tam vsude) a tahali nas do restauracek, lakali na "nejlepsi" ubytovani... Tak jsme je decentne odpalkovali, ze uz mame hasis z Pokhary... :)) A mirili jsme dal.

Malem bych zapomnela na MULY, ktere byly vsude a nejlepe ve velkem poctu. A kdyz uz jsme nenarazili na cele stadecko na uzke kamenite ceste na svahu kopce (kde byl vazne docela problem se vyhnout), tak nam alespon mile muly nadelily sva HOVNA, ktera byla take uplne vsude. Cloveku to alespon pripominalo, ze se vazne nema kochat pri chuzi, ale poradne koukat pod nohy. :))

DEN DRUHY jsme si to namirili do Dharapani (1900m). Docela "stoupacek", ale zmakli jsme to. Jen tak tak jsme unikli desti a dvema hrozne otravnejm malejm holcickam, ktery nas neustale stopovali... Asi chteli skolni pero nebo cokoladu nebo nevim co... Noc uz byla trochu chladnejsi, ale stale jsme to jeste davali ve spacaku. :) V noci byla slyset buracejici reka a z okna jsme videli primo na vodopad. Slunicko pres den porad smazilo, ale tesne pred cilem nas malem zastihl dest. Vetsinou se tak kolem druhe odpoledne zacalo zatahovat a pocasi hrozilo bourkami, ale my to ve vetsine pripadu stihali dobre. ;)

P.S. Na nohach stale sandale.

DEN TRETI jsme putovali do Chame (2670m). Tentokrat uz od rana mrholilo, ale tim jsme se nenechali zastavit, natahli fungl nove plastenky a uz se slo. :) Hory se nam porad nekde schovavali, ale cesta porad krasna, vlastne cim dal tim krasnejsi. Cestou se nam naskytl pohled na obrovsky ledovec, otevirajici cestu do udoli... Tezko se to popisuje, vlastne se to ani poradne popsat neda, krajina se porad menila, rozmanita, divoka, nekde zase zkrocena lidmi v podobe policek... kazdopadne to byla nadhera. Kazdou chvili mel clovek moznost spatrit nejaky ten vodopad rinouci se z hory a zaroven obdivovat ty neskutecny barvy okolo, ktery se menily podle toho, jak moc nebo malo na ne dopadaly slunecni paprsky... Krasny.

No, to jsem toho moc nenapsala, ale sedime v Bandipuru v jedne dost kyslikove izolovane netove kavarne a moje mozkove bunky ten nedostatecny prisun kysliku nestihaji aneb zacina mi tu byt ponekud nevolno a nemohu psat, tudiz pokracovani priste. Brzo na poctenou. :)

Himalaaaaje...!

Ahoj vsichni, tak se opet ozyvam - tentokrat ze slunneho Nepalu, kde jsme zazili za tech nekolik dni snad vsechna rocni obdobi... V nohach mame za 19 dni trekovani nevidane kilometru a v zaludku buvoli stejk. :)

Jeste nez se vrhnu do popisovani naseho himalajskeho dobrodruzstvi po horach, tak trosku strucneji dokoncim Indii a zminim cestu pres Nepal do Pokhary, protoze tak fakt "stala za to"...

TSOMGO LAKE - INDIE (SIKKIM)

V Gangtoku jsme sbalili tunu mrkve, susenek a nasi bandu Anglanu a vyrazili jeepem na vrcholky hor - totiz na Tsomgo lake, ktere lezi ve vysce 3780m obklopene horami. Jezero moc pekne, ale diky pocasi jsme si z neho na zadek uplne nesedli. Bila obloha splyvala s bilymi kopci a jezero melo nasedlou barvu, ktera zrovna neoslnovala... A k tomu vsude masy Indosskejch turistu. Kam se muzou nechat dovest za minimalni fyzicke namahy, tak tam jsou. Nicmene bylo dost zajimave a vtipne ty magory v holinkach pozorovat, jak se vozej na jacich a valej se ve snehu, kterej nekteri z nich mozna videli poprve v zivote... :) Snehove vlocky na ksichte jsem nezazila mesice, takze zazitek to rozhodne byl. :))

MANGAN - INDIE (SIKKIM)

Z Gangtoku jsme se vydali na celkem ubijejici a zdlouhavou cestu jeepama do Manganu, odkud jsme mirili jeste trochu dal za udajne krasnymi vyhledy. Prselo, ubytko bylo plne, tak jsme se zase museli vratit do Manganu, coz se ukazalo nakonec jako to nejlepsi misto, odkud rano skutecne byly krasne videt hory... sice nas to stalo brzke vstavani a par kilometru do kopce, ale stalo to za to. :)

KALIMPONG - INDIE (WEST BENGAL)

Kalimpong byla nase posledni destinace, ze ktere jsme se vydali pres Siliguri smer Kakarbita v Nepalu... Kalimpong jako takovy nam neprisel nijak zajimavy, uz jsme byli nateseni na Nepal, nicmene svuj "highlight" mel - v podobe hromady KAKTUSU! Ale ze jich bylo! Cesta do skleniku sice byla zdlouhava a trnita, malem jsme je pres mesto nenasli, ale zadarilo se. Oblast Kalimpongu je pro pestovani kaktusu znama, ale ze jich uvidime tolik a v takovem mnozstvi a rozmanitosti druhu, to jsme ani necekali. Nejsem zadny zvlastni "kaktus-fanda", ale skoro vsechny ty pichlavy "obludky" zrovna kvetly a mely nadherne zarive zlute a ruzove kvety... Parada.

To byla posledni barevna tecka za nasim indickym dobrodruzstvim a ted uz prichazi na radu NEPAL! Jeste k tem barvam - uplne jsme zapomnela zminit HOLI, indicky svatek jara. Bohuzel jsme ho trochu promeskali, ale precijen neco videli. Bylo to jeste v Darjeelingu nez jsme vyrazili na trek. Nadsene jsme zjistovali datum a v onen den jsme se pohybovali jen opatrne po meste, abychom nedostali barevnou delovku, byla docela dost kosa a od naseho puvodniho zameru se pripojit jsme upustili. Kazdopadne na "hrozne uzitecnych" turistickych informacich nam rekli spatne datum, ve meste mistnaci take rikali neco jineho, takze nakonec po sobe lide hazeli barevny prasek az dalsi den, kdy uz jsme vyrazeli do hor.

Tuhle barevnou tradici dodrzovali hlavne deti a sem tam par rozjarenych dospelaku, ostre zelena a ruzova byla videt na silnici, zdich i hlavach rozesmatych deti... :) Tak to by bylo uz skutecne "sbohem, Indie"!

KAKARBITA - NEPAL

Jeepem ze Siliguri jsme dorazili pozde odpoledne do Kakarbity - nepalskeho pohranicniho mestecka. Jako prvni vec jsme si samozrejme museli jit vyridit viza. Cena se zvedla, takze misto ocekavanych 30$ za osobu (mesicni vizum) po nas chteli 40$. To byla prvni "radost". Druhou radosti byly informace o prodlouzeni. Chteli jsme na Nepal mesic a osm dni, pricemz minimum (jsme se dozvedeli) je 15 dni prodlouzeni. A dalsich 30$ za osobu. Bum. A to je v Nepalu rok turismu. Komicke a dost tragicke je, ze nikdo poradne nevi, v cem rok turismu spociva, pro turisty to zadne vyhody nema, maximalne pro horolezce... A ceny jsou jeste mastnejsi. No, hlavne, ze ten rok turismu maj... aby mohli vyletnici vysolit jeste vic.

Po rozladeni jsme si zjistili autobusy, zajistili hotel kousek od autobusaku, poradne se napucli a posilnili nepalskym (a pekne drahym) piveckem a sli se trochu prospat, abychom mohli ve ctyri rano vyrazit na dloooouhou cestu autobusem do Pokhary.

No, to byla jizda. Ridic jel v pohode, daval pozor... aspon se to tak zdalo. Neda se to tvrdit o ostatnich spoluucastnicich silnicni dopravy, nekteri magori jeli tak rychle, ze to malem odneslo strechy ve vesnicich. Hovada. Cesta mela trvat 13 hodin, ale diky ridici a kokotskemu "vysetrovacimu" systemu jsme se zasekli na 4 hodiny v nejakem prdelakove.

A proc? Autobus uz se rozjizdel pomalu ze zastavky, kdyz v tom mu nejaky tupy chodec vlezl skoro pod kola. Tudiz "mily" autobus "mileho" chodce srazil. Poradne jsem nic nevidela, az Martin mi to pak rikal - chodec se tezce zvedl, okolo lidi, coz byl signal pro ridice, ze muze jet "v pohode" dal... dost zvlastni chovani, trochu jsme z toho byli zarazeni, ale jelo se dal. Po chvil nas zacala honit motorka a za dalsich nekolik metru nas zastavili v onom prdelakove policajti a vsechny vyhnali z autobusu ven a ze se jde provest s ridicem setreni... v podstate nas drzeli skoro jako rukojmi uplne nesmyslne 4 hodiny, nez ridic zaplatil nejakou pokutu, vsichni se na sebe usmali a nazdar. Pak se aspon stridal s dalsim ridicem... Doted nechapu, proc nas nemohl odvest onen alternativni ridic uz o ty 4 hodiny driv a museli jsme cekat jak kokoti v uplne dire.

Silnice byla prakticky celou dobu rovna a prehledna, pricemz mnoho ridicu evidentne diky tomu smyslelo stylem "rychle a zbesile". Nekdy v deset vecer jsme konecne uplne vyrizeni dorazili do Pokhary a padli do postele. (Dani a Marto, diky za tip na ubytko!!!)

POKHARA - NEPAL

Pokhara, turisticka oaza Nepalu, ma mnoho co nabidnout. Kdyz ma clovek kliku na pocasi, muze videt Dhaulagiri, Annapurnu, Manaslu a Machapuchare prezdivanou "Fish tail" i z okna hoteloveho pokoje. Coz se nam postestilo. :) Pokhara je krasne zasazena do kopcu a hor a na okraji mesta se rozprostira obri hladina jezera, vecer se daji pozorovat cervanky nad Himalajemi...

Pokhara je hodne turisticka, osazena obchudky a restauracemi, coz nekomu muze lezt na nervy, ale nam to tak nejak nevadilo. Atmosfera je tu prijemna a precijen i v te zivosti mesta a cvrkotu turistu je tu tak nejak klid a pohoda. A pokud chce clovek "uniknout" do neturistickeho centra, ktere uz je beznym hlucnym a prasnym mestem, staci vzit nemene namackany autobus a jet.

Nase prvni dva dny v Pokhare byly ve znameni temer zbesileho nakupovani vybaveni a zarizovani permitu na Annapurny (20$ za permit a jeste 2000 rupek za vstup do parku na osobu...). Shaneli jsme Martinovi kalhoty (nemozne), plastenky, hulky, spacaky... bylo toho nad hlavu, takze nakonec jsme si pred trekem skoro ani neodpocinuli. Obchodu s nepravymi vyrobky The North Face jsme v Pokhare jak nasrano, jinak se to rict neda. Udajne ma byt kvalita slusna, ale pravdou je, ze pokud chce clovek vyrazit se skutecne hodne dobrym vybavenim, musi si ho koupit doma. V Kathmandu pry nekolik obchodu s originaly je, ale kdo vi, kde je pravda o kvalite... Obehli jsme toho skutecne hodne, porovnavali, zkouseli... a nakonec si koupili krosnu, pujcili spacaky... Z krosny Martina bolej zada, hulky se prubezne zasekavaly a nedaly se zasroubovat a spacaky se po dvou dnech zacaly parat... Abych to shrnula, vybaveni na trek se sehnat da a pokud clovek nezada hyper kvalitu, tak to i staci a prezit se s tim da. Pujceni spacaku je financne rozhodne vyhodnejsi. Kokotina je pujcovat si boty, ale i tuhle hovadinu nekteri neznali trekari delaji a pak maji puchyre jako krava... a chodi po horach v zabkach.

Timto uz se dostavam ke "dni D", tedy k 16. dubnu, kdy jsme zacali Annapurna Circuit. Ale jelikoz musime bezet na veceri, tak uz to ted nestiham, ale aspon vas muzu navnadit... :) Ozvu se co nejdrive, strucne se to ani shrnout neda, byl to krasnej,  narocnej a neopakovatelnej zazitek uprostred velehor... Tak priste!

P.S. Zblizka se ty osmitisicovky tak vysoky nezdaj. ;)