Tak kdepak jsem to skoncila... Asi budu muset fakt zacit s nejakym tim zestrucnovanim, jinak se nedoberu zadnyho zaveru. :))
SESTNACTY DEN naseho treku jsme si to namirili az na vrchol. Ne sice primo na Annapurnu, ale jeji zakladni tabor taky stoji za to. :) Z Himalaye jsme sli pres Machapuchre Base Camp (3700m) az do Annapurna Base Campu (4130m). A byla to ta nejkrasnejsi cast cesty pres rozlehly plane obklopene horama, sem tam trpytivej vodopad, nejakej ten kerik... rododendrony se vytratily a nahradily je nadherne male fialove kyticky vsude kolem, ktere z blata i travy primo zarily. Fakt moc hezky. Cestou nahoru uz se udelala docela brutal kosa a zatahovalo se, takze s nejakejama vyhledama uz jsme ani nepocitali... ale to jsme se sekli! :)
Odpoledne jsme se ubytovali (ubytko bylo spis takovy jedno velky dormitorko s natlucenejma drevenejma "zdma" tvorici jednotlive pokoje, ale clovek jako tradicne slysel souseda i chrapat), ja si pripravila spacacek... nacez nasi zradelni seanci v mistni restauracce o chvili pozdeji "narusil" zapad slunce. Ale jakej! Vrcholek Machapuchre se zalil zlatou barvou, coz v kombinaci s temne sedo-modrou oblohou bylo jeste zarivejsi a vyraznejsi. Annapurna naproti byla taky krasne ozarena a na Machapuchre vrhala svuj stin, coz bylo neco neuveritelnyho... Clovek mohl jenom stat s otevrenou pusou a zirat - a pritom se jako magor otacet dokolecka, protoze oci nevedeli kam driv. :) Vsichni okolo zbesile pobihali s fotakama a snazili se zachytit ten nejkouzelenejsi okamzik. Martin vyfotil nadhernou panoramatickou fotku, tak uz premejslim nad zaramovanym plakatem na zed... ;) Za chvili uz bylo slunce skoro pryc, tak jsme se zase vratili do tepla restaurace a za okamzik bylo uplne po vsem a cely tabor byl zahalen v mraku, jakoby se nikdy nic z toho, co jsme videli, ani nestalo... Ale mame fotky, takze se to fakt delo. :)
SEDMNACTY DEN
Rano Martin startoval malem uz pred vychodem slunce, na kterej se vyhrabal ze spacaku snad celej tabor. Bylo to naaaadherny, vsechny ty barvy a jak se Annapurna pomalu zalejvala slunickem... no nepopsatelny. Dolu z tabora jsem sla s usmevem prisitym na ksichte a nemohla ho sundat. :))
A zas ta zpatecni cesta byla jina, jinak osvetlena, zase jinak krasna. Do Chhomrongu (2140m) jsme sli snad osm hodin a ja uz skoro necejtila nohy. Jeste k tomu jsem si nejak namohla svaly na pravym stehne a nejak hnula s kolenem, ktery uz to klesani nebavilo, takze cesta z kopce a vsechny schody byly dost neprijemny a tim vic narocny. Ale asi jsem byla v minulym zivote neco jako Xena, takze jsem to zmakla i s finalnim hyper-brutal stoupanim do asi "milionu" schodu... a to jeste poprchavalo, ale me pohanela myslenka na croissant a VECERI... :))
OSMNACTY DEN jsme sli pres horke prameny (super, hezky v lese u reky, clovek koukal na vychazejici slunce, stromy vsude okolo...) az na vyhlidku do Pittam Deurali (2100m). Nohy uz nam nikomu moc nestihali, ale drzeli jsme se. :) Posledni cast cesty byla opet pouze do kopce a pouze po kamennych schodech, ktere jakoby nemeli konce... v zaveru uz jsem mlela z posledniho, ale masala cajik, prislib ranniho krasneho vyhledu a vecere me z toho vytahly. Ty posledni dny uz jsme porad jenom mluvili o jidle, jako bychom pul roku poradne nejedli. Ale na to cesky jidlo se fakt tesim...
DEVATENACTY DEN uz jsme celi nateseni "bezeli" do Phedi (1100m), castecne uz byla cesta i na silnici, ale zacatek se jeste vinul po lesni ceste podel kopcu... V Phedi jsme po trech hodinkach chuze chytli autobus do vytouzene Pokhary (825m). Vedro jako prase, ale rovinka, zadny kopce pro nase unaveny nohy a cistej velkej pokoj se sprchou... no uzasny. :) A vecer jsme si vsichni i s Jardou zasli na fantastickej buvoli stejk s oblohou (ja mela kombinaci cesnek a rumova omacka...) na oslavu, prezrali se jako prasata a nas finalni den zakoncili svatecni "tombou".
Nepal uz se nam chyli ke konci, ale zkusim to vsechno dopsat jeste pred Tureckem... jeste vam musim popsat Kathmandu, Gorkhu a dalsi bezvadny mista... tak priste. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat