Tak dalsi pokus z Bandipuru, opet se hlasim z te same nedychatelne kavarny, takze dokonceni trekovaci story neslibuju, ale pokusim se. :)
DEN CTVRTY jsme se vydali do Pisangu (3250m). Cesta opet uzasne rozmanita a poprve jsme videli ty poradny velikany Himalaji - sli jsme tradicne nahoru i dolu; lesy, mytinky, z kopcu jsme videli do udoli na buracejici reku, ktera v podstate lemovala cely nas trek. Pocasi zase zacalo hrozit, ale my se nedali a drzeli se zuby nehty, abychom to stihli nekam do ukrytu pred destem. Jen co jsme dosedli do restauracky, zacalo brutalne prset. Tak jsme cekali... cekali... cekali... a nic se porad nedelo, resp. stale prselo JAKO KRAVA. Ja si na sebe navlikla vsechny svoje myslitelny i nemyslitelny vrstvy obleceni, jak se udelala zima a premyslela, co dalsiho na sebe jeste narvat, aby mi bylo teplo. Po asi hodine a pul uz nas to fakt stvalo, tak jsme na sebe nainstalovali plastenky, zatli zuby a vyrazili. Behem cesty se dest zmenil na dest se snehem a za par minut uz z toho byla snehova chumelenice. Clovek by tomu skoro neveril, kdyz v nekterych momentech jsme se varili na slunicku a za par hodin by clovek potreboval pomalu sneznice a zimnik. Bohudik cesta trvala jen neco malo kolem dvaceti minut, takze se to dalo prezit a ten sok ze snehu nebyl tak drsnej. :)) V restauracce aspon trochu hrala pec a meli skvely testoviny s jacim sejrem, takze na chumelenici jsme brzo zapomneli. :)
PATY DEN jsme vyrazili do Manangu (3540m), do kopce uz se to dychalo o poznani hure, ale plice si zvykaly, nohy taky, tak jsme slapali. Prvni usek cesty to byl kopec jako krava, jsem si davala pauze v snad kazde zatacce, ale vylezla jsem to. :)) Ten den jsme se dostali az do 3900m, do te doby pro me nejvyssi misto. Otevrelo se pred nami udoli v cele sve krase a videli jsme Annapurny, no proste paraaaada! Clovek mel skoro az pocit, ze se mu to zda, ze ty hory tam prece nemuzou takhle doopravdy stat... Se zasnezenymi vrcholky, sklanely se nad zelenavym udolim a ledove modrou rekou...
SESTY DEN jsme vyrazili, v ramci aklimatizace, na Tilicho Lake (4919m). Cesta byla fantasticka, chvilemi pripominala mesicni krajinu, zadne kere, nic... jen ruzne skalnate utvary na svahu hory. Nutno podotknout, ze vyhledy to byly fakt uchvatny, to se ani neda popsat. Jedine, avsak docela podstatne, minus bylo, ze zaverecna cast cesty byla v oblasti sesuvu pudy, takze clovek sel po uzke kamenite cesticce na pomerne strmem svahu, kameni se drolilo, padalo... No, radsi to nebudu moc rozvadet, na muj vkus chvilema az moc HC (coz clovek na zacatku netusil), ale cesta jinak frekventovana, lokalove tam chodej imrvere, tahaj muly s nakladem a turistu jsme potkali nepocitane... Ty nas nakonec taky odradili od puvodniho zameru dojit az na jezero - az takovy zazitek to pry nebyl a jeste bylo vsude tolik snehu, ze pres nej na samotne jezero nebylo vlastne videt. Nakonec jsme tedy dosli do Tilicho Lake Base Campu (4150m), kde jsme stravili noc (VELMI mrazivou) a rano vyrazili zpet.
SEDMY DEN jsme se vydali do Yak Kharka (4010m). Sli jsme oklikou, nechteli jsme se zpet vracet do Manangu, tak nam pruvodce jedne skupiny turistu (!!!) na rozcesti poradil, ze cesta je prehledna a je to tak dve-tri hodiny chuze. Leda hovno. Cesta prehledna urcite nebyla a nakonec se protahla na snad ctyri a pul hodiny (ted presne nevim), takze do vesnice jsme dorazili uplne hotovi. Musel se obejit cely kopec a pak prudce klesat do udoli k rece, nicmene jsme to zvladli a dalsi den byl za nami. Samozrejme az po veceri. :)) A dokonce jsme meli soukromej zachod!
DEN OSMY byl pro me jeden z nejnarocnejsich. Turisti po ceste uz se zacali sinout jak sneci, ale my se stale snazili drzet tempo, lec ja uz taky byla pomalejsi. Vejska dela hodne a dejchalo se hur. Pres Thorong Pedi jsme vystoupali az do High Campu (4850m), coz teda byl docela nasup, uz jsem toho mela za ten den dost a tohle taky nebyla zrovna uplne "cajicek" cesta. Co se tyce krajiny, keru ubylo, stromy zmizely a pred nama se rozprostirala pri vystupu "horska poust" pocukrovana na vrcholcich snehem. V samotnem High Campu byl snih, led a NEHORAZNA zima. V noci jsem spala i ve spacaku ve dvou fuseklich a na sobe snad sest vrstev, bohudik jsem se zahrala a deky (jako tradicne mely snad deset kilo) taky zahraly. Jit v noci na ten tureckej hajzl pres zledovatelej a zasnezenej dvur byl ovsem vykon hodny hrdiny. :))
DEVATY DEN jsme vstali nekdy pred patou rano, byla jeste tma... A po snidani jsme se vydali na nejnarocnejsi cast treku - pres prusmyk Thorong La (5416m). Cesta na vrchol nam zabrala snad tri hodiny, neni to strmy vystup, ale diky nadmorske vysce, snehu a vetru to bylo narocny. Hlavne teda pro me, Martin Super-chodec by to dal za dve. :) Rano vychazelo slunce za Himalajemi a postupne zacalo osvetlovat bily snih, ktery se pak zdal jeste jiskrivejsi a jeste vic belostnejsi... a hory byly tak blizko. Cesta to byla nadherna, kolem jen vrcholky hor, modra obloha a netknuty, hladoucky snih, jen par lidi na ceste, ktera se musela neustale znovu a znovu vyslapavat, protoze vitr kazdou chvili zaval stopy snehem... (Martin byl jednim z tech "prukopniku".) No bylo to fakt nepopsatelny, chvili jsem uplne brecela, jak to bylo krasny a chvili zas proto, jak to bylo narocny. Pro me urcite to nejnarocnejsi, co jsem kdy v zivote delala. Muselo se jit pomerne pomalu, rychle to moc neslo; udelala jsem par kroku a musela se zastavit, nekolikrat se poradne nadychnout a pak jsem zase mohla pokracovat dal. Nicmene potrebny vzduch jsme do plic nachytali a dostali se na kyzeny vrchol! Rozbalili jsme "svatecni" Milku a a dali si caj za nekrestanskejch 150 rupek. Udajne je na zminenem vrcholu nejvyse polozena cajovna na svete. :) Teda, ono je to vlastne drevena bouda, ale rikejme ji klidne cajovna... :) Zima teda byla ukrutna, ruce mi v jednu chvili malem odpadly...Nastesti vidina tepla byla nadosah, tak jsme se na vrcholu dlouho nezdrzeli, nasali posledni cerstve mrazivy (nebo spis mrazeny) vzduch a zacli slapat dolu...
Sestup trval snad pet hodin (ted zas uplne nevim), snehu ubylo, blata pribylo a vrstvy obleceni jsme postupne sundavali... klesli jsme snad o 1600m az do Muktinathu (3800m), hotova poustni krajina okolo - hory hraly snad vsemi odstiny okru, zlute a hnede, co si clovek dokaze predstavit. Muktinath je vyznamne poutni misto s mnoha chramy a je uz dostupne jeepy, takze koho jsme tam nevideli...? Obtloustle Indose na kazdem rohu, co prijeli na vikend obdivovat hory a trochu se pomodlit v chramech.
Vedro tam teda nebylo, ale uz jsme zase pripravili sandalky... :))
DESATY DEN uz me teda nohy nesly o neco mene, ale stale jeste nesly. :) Jsou to holky sikovny. Z Muktinathu jsme klesli az do Jomsonu (2720m), kde jsem se uz dokonce osmelila odlozit i spacak! :) Jomson uz je trochu zivejsi a kultivovanejsi vesnice (mesto se tomu opravdu jeste rikat neda), ktere ma internetovou kavarnu, spoustu hotelu a letiste (proto tolik tech Indosu...).
Bohuzel jsme se vyjimecne rozhodli drzet doporuceni Lonely Planet a sli do turisty oblibeneho hotelu... Sleva ukecana, pokoj pekny, sprcha fantasticka, ale to chovani, pristup a jidlo... No nic moc - lepe o dum dal (hotel Xanadu).
Tak, to jsem se docela rozepsala, pokracovani zase priste, uz budu muset koncit a odumiraji mi prsty ze sameho psani. :) Mejte se krasne!
Žádné komentáře:
Okomentovat