Himalaje zas a znova

JEDENACTY DEN jsme chteli pojmout trochu relaxacneji, tak jsme se presunuli jen asi hodinku a pul do nedaleke Marphy (2670m). Vesnicka mala, o dost malebnejsi a prijemnejsi. Na turisty sice zjevne pripravena, ale to ji neubiralo na kouzlu. Jeste nez se budu rozepisovat o krasach Marphy, tak podotknu, ze cesta tam, byt kratka, byla cokoliv, jen ne relaxacni. Foukal vitr tak silnej, ze mi malem upadly usi, jeste pod pevne omotanej satek jsem si musela nouzove narvat kapesniky, abych nemela misto usi kusy ledu. Jeste k tomu nam foukal celne do ksichtu, coz bylo VAZNE dost neprijemny.

Nicmene nakonec jsme to i pres odpor prirodnich zivlu zvladli, nasli moc prijemne ubytko, zdlabli slavnostne moc dobrej cokoladovo-jablecnej kolac s drobenkou a vyrazili na vylet do palirny... :) Vsude v Marphe to bylo neuveritelne jarni, vsechno kvetlo a vsudypritomny jablone byly obsypany ruzovejma kvitkama. V palirne, po zbesilem shaneni prazdnych "petek", jsme si koupili litrik a pul cidera (chutnal jak jablecnej burcak) a valili zase zpatky do vesnice. Moc nam chutnal. :))

DVANACTY DEN, rovnez v relaxacnim duchu, hupsli jsme do lokal-busu do Tatopani (1200m) a jeli vstric teplicku a slunicku. Drtiva vetsina turistu v tomhle useku treku bere autobus, cesta je po nove budovane silnici a ac taky krasna, prasna silnice nekolik hodin neni pro pesiho zrovna to pravy orechovy.

Tatopani je ("prekvapive") mala vesnicka s horkymi prameny (!!!), prijemnym ubytkem, studenym piveckem a rozkvetlyma kytkama uplne vsude. :) A s obrim stromem, ktery plodi neco jako ostruziny, ale jeste lepsi a sladsi...

TRINACTY DEN jsme vyrazili nahoru do Ghorepani (2870m). A kdyz myslim nahoru, tak myslim fakt NAHORU. Byl to teda ukrutnej stoupak, sest hodin skoro porad jen po kamennych "schodech" skrze male visky a vesnicky, lesiky a paloucky... Tesne pred cilem zacalo poprchavat, ale jeste jsme to pred bourkou stihli. :) Nohy jsem mela jak z gumy, ale vyborny kureci "momo" zas dobily trochu energie. :)

ANNAPURNA SANCTUARY (BASE CAMP) TREK

CTRNACTY DEN jsme v podstate ukoncili Circuit a napojili se na Sanctuary trek. Nase kroky nas zavedly do Chhomrongu (2140m). Behem cesty jsme vystoupili az do vysky 3100m, takze ac se muze zdat, ze cesta byla pekne z kopecka, tak to tak vubec nebylo. Pekne jsme se zapotili. Hned za Gorepani na prvnim (nebo spis dalsim) kopci byl nadhernej vyhled Himalajske krasavice... A za dalsich par metru jsme jeste k tomu narazili na jednoho moc fajn Cecha - Jardu z Olomoooca (ale syrecky u sebe nemel). Tak jsme spojili sily a Sanctuary usli spolu. :) 

Chhomrong je na kurva velkem kopci, kde je ovsem krasnej vyhled na Annapurnu a Machhapuchhare, ktera se tady skutecne jevi jako "rybi ocas". Pro me rozhodne nejzajimavejsi a nejkrasnejsi hora, mozna proto si ji Nepalci tak hyckaj a nikoho na ni nepusti. A taky v Chhomrongu pecou vyborny croissanty! :) Na ty pravy francouzsky sice nemaj, ale pro hladoveho trekare... :)

PATNACTY DEN jsme vyrazili do Himalaye (2920m). Cela cesta ubihala lesem plnym rododendronu, ktere hraly vsemi odstiny ruzove a cervene... fakt krasa. A vyhledy na protejsi hory s vodopady taky nebyly spatny. ;)

Sestnacty den, kdy jsme dorazili do Annapurna basecampu, coz byl neopakovatelnej zazitek, si necham na priste, uz jsem zas nejaka upsana a ja bych se pri popisovani zapadu a vychodu slunce pod Annapurnou tak rozvasnila, ze bych tu zkejsla minimalne dalsi pul hodinu. :)) Jsem to s tou strucnosti zase nejak nevychytala... ;) Dneska historicke mesto Ghorka, zitra uz Kathmandu! Tak zase priste. :)

Mapa updated

http://maps.google.com/maps/ms?hl=en&ie=UTF8&msa=0&msid=209031751608970205318.00048f959207291379805&ll=28.07198,84.622192&spn=2.811019,4.938354&t=h&z=8

Himalaje continued

Tak dalsi pokus z Bandipuru, opet se hlasim z te same nedychatelne kavarny, takze dokonceni trekovaci story neslibuju, ale pokusim se. :)

DEN CTVRTY jsme se vydali do Pisangu (3250m). Cesta opet uzasne rozmanita a poprve jsme videli ty poradny velikany Himalaji - sli jsme tradicne nahoru i dolu; lesy, mytinky, z kopcu jsme videli do udoli na buracejici reku, ktera v podstate lemovala cely nas trek. Pocasi zase zacalo hrozit, ale my se nedali a drzeli se zuby nehty, abychom to stihli nekam do ukrytu pred destem. Jen co jsme dosedli do restauracky, zacalo brutalne prset. Tak jsme cekali... cekali... cekali... a nic se porad nedelo, resp. stale prselo JAKO KRAVA. Ja si na sebe navlikla vsechny svoje myslitelny i nemyslitelny vrstvy obleceni, jak se udelala zima a premyslela, co dalsiho na sebe jeste narvat, aby mi bylo teplo. Po asi hodine a pul uz nas to fakt stvalo, tak jsme na sebe nainstalovali plastenky, zatli zuby a vyrazili. Behem cesty se dest zmenil na dest se snehem a za par minut uz z toho byla snehova chumelenice. Clovek by tomu skoro neveril, kdyz v nekterych momentech jsme se varili na slunicku a za par hodin by clovek potreboval pomalu sneznice a zimnik. Bohudik cesta trvala jen neco malo kolem dvaceti minut, takze se to dalo prezit a ten sok ze snehu  nebyl tak drsnej. :)) V restauracce aspon trochu hrala pec a meli skvely testoviny s jacim sejrem, takze na chumelenici jsme brzo zapomneli. :)

PATY DEN jsme vyrazili do Manangu (3540m), do kopce uz se to dychalo o poznani hure, ale plice si zvykaly, nohy taky, tak jsme slapali. Prvni usek cesty to byl kopec jako krava, jsem si davala pauze v snad kazde zatacce, ale vylezla jsem to. :)) Ten den jsme se dostali az do 3900m, do te doby pro me nejvyssi misto. Otevrelo se pred nami udoli v cele sve krase a videli jsme Annapurny, no proste paraaaada! Clovek mel skoro az pocit, ze se mu to zda, ze ty hory tam prece nemuzou takhle doopravdy stat... Se zasnezenymi vrcholky, sklanely se nad zelenavym udolim a ledove modrou rekou...

SESTY DEN jsme vyrazili, v ramci aklimatizace, na Tilicho Lake (4919m). Cesta byla fantasticka, chvilemi pripominala mesicni krajinu, zadne kere, nic... jen ruzne skalnate utvary na svahu hory. Nutno podotknout, ze vyhledy to byly fakt uchvatny, to se ani neda popsat. Jedine, avsak docela podstatne, minus bylo, ze zaverecna cast cesty byla v oblasti sesuvu pudy, takze clovek sel po uzke kamenite cesticce na pomerne strmem svahu, kameni se drolilo, padalo... No, radsi to nebudu moc rozvadet, na muj vkus chvilema az moc HC (coz clovek na zacatku netusil), ale cesta jinak frekventovana, lokalove tam chodej imrvere, tahaj muly s nakladem a turistu jsme potkali nepocitane... Ty nas nakonec taky odradili od puvodniho zameru dojit az na jezero - az takovy zazitek to pry nebyl a jeste bylo vsude tolik snehu, ze pres nej na samotne jezero nebylo vlastne videt. Nakonec jsme tedy dosli do Tilicho Lake Base Campu (4150m), kde jsme stravili noc (VELMI mrazivou) a rano vyrazili zpet.

SEDMY DEN jsme se vydali do Yak Kharka (4010m). Sli jsme oklikou, nechteli jsme se zpet vracet do Manangu, tak nam pruvodce jedne skupiny turistu (!!!) na rozcesti poradil, ze cesta je prehledna a je to tak dve-tri hodiny chuze. Leda hovno. Cesta prehledna urcite nebyla a nakonec se protahla na snad ctyri a pul hodiny (ted presne nevim), takze do vesnice jsme dorazili uplne hotovi. Musel se obejit cely kopec a pak prudce klesat do udoli k rece, nicmene jsme to zvladli a dalsi den byl za nami. Samozrejme az po veceri. :)) A dokonce jsme meli soukromej zachod!

DEN OSMY byl pro me jeden z nejnarocnejsich. Turisti po ceste uz se zacali sinout jak sneci, ale my se stale snazili drzet tempo, lec ja uz taky byla pomalejsi. Vejska dela hodne a dejchalo se hur. Pres Thorong Pedi jsme vystoupali az do High Campu (4850m), coz teda byl docela nasup, uz jsem toho mela za ten den dost a tohle taky nebyla zrovna uplne "cajicek" cesta. Co se tyce krajiny, keru ubylo, stromy zmizely a pred nama se rozprostirala pri vystupu "horska poust" pocukrovana na vrcholcich snehem. V samotnem High Campu byl snih, led a NEHORAZNA zima. V noci jsem spala i ve spacaku ve dvou fuseklich a na sobe snad sest vrstev, bohudik jsem se zahrala a deky (jako tradicne mely snad deset kilo) taky zahraly. Jit v noci na ten tureckej hajzl pres zledovatelej a zasnezenej dvur byl ovsem vykon hodny hrdiny. :))

DEVATY DEN jsme vstali nekdy pred patou rano, byla jeste tma... A po snidani jsme se vydali na nejnarocnejsi cast treku - pres prusmyk Thorong La (5416m). Cesta na vrchol nam zabrala snad tri hodiny, neni to strmy vystup, ale diky nadmorske vysce, snehu a vetru to bylo narocny. Hlavne teda pro me, Martin Super-chodec by to dal za dve. :) Rano vychazelo slunce za Himalajemi a postupne zacalo osvetlovat bily snih, ktery se pak zdal jeste jiskrivejsi a jeste vic belostnejsi... a hory byly tak blizko. Cesta to byla nadherna, kolem jen vrcholky hor, modra obloha a netknuty, hladoucky snih, jen par lidi na ceste, ktera se musela neustale znovu a znovu vyslapavat, protoze vitr kazdou chvili zaval stopy snehem... (Martin byl jednim z tech "prukopniku".) No bylo to fakt nepopsatelny, chvili jsem uplne brecela, jak to bylo krasny a chvili zas proto, jak to bylo narocny. Pro me urcite to nejnarocnejsi, co jsem kdy v zivote delala. Muselo se jit pomerne pomalu, rychle to moc neslo; udelala jsem par kroku a musela se zastavit, nekolikrat se poradne nadychnout a pak jsem zase mohla pokracovat dal. Nicmene potrebny vzduch jsme do plic nachytali a dostali se na kyzeny vrchol! Rozbalili jsme "svatecni" Milku a a dali si caj za nekrestanskejch 150 rupek. Udajne je na zminenem vrcholu nejvyse polozena cajovna na svete. :) Teda, ono je to vlastne drevena bouda, ale rikejme ji klidne cajovna... :) Zima teda byla ukrutna, ruce mi v jednu chvili malem odpadly...Nastesti vidina tepla byla nadosah, tak jsme se na vrcholu dlouho nezdrzeli, nasali posledni cerstve mrazivy (nebo spis mrazeny) vzduch a zacli slapat dolu...

Sestup trval snad pet hodin (ted zas uplne nevim), snehu ubylo, blata pribylo a vrstvy obleceni jsme postupne sundavali... klesli jsme snad o 1600m az do Muktinathu (3800m), hotova poustni krajina okolo - hory hraly snad vsemi odstiny okru, zlute a hnede, co si clovek dokaze predstavit. Muktinath je vyznamne poutni misto s mnoha chramy a je uz dostupne jeepy, takze koho jsme tam nevideli...? Obtloustle Indose na kazdem rohu, co prijeli na vikend obdivovat hory a trochu se pomodlit v chramech.

Vedro tam teda nebylo, ale uz jsme zase pripravili sandalky... :))

DESATY DEN uz me teda nohy nesly o neco mene, ale stale jeste nesly. :) Jsou to holky sikovny. Z Muktinathu jsme klesli az do Jomsonu (2720m), kde jsem se uz dokonce osmelila odlozit i spacak! :) Jomson uz je trochu zivejsi a kultivovanejsi vesnice (mesto se tomu opravdu jeste rikat neda), ktere ma internetovou kavarnu, spoustu hotelu a letiste (proto tolik tech Indosu...).

Bohuzel jsme se vyjimecne rozhodli drzet doporuceni Lonely Planet a sli do turisty oblibeneho hotelu... Sleva ukecana, pokoj pekny, sprcha fantasticka, ale to chovani, pristup a jidlo... No nic moc - lepe o dum dal (hotel Xanadu).

Tak, to jsem se docela rozepsala, pokracovani zase priste, uz budu muset koncit a odumiraji mi prsty ze sameho psani. :) Mejte se krasne!

Tak teda uz konecne ty Himalaje!

Damy a panove, tak ja vam to teda napisu, jak to bylo a jak se to sebehlo... :) Celkem jsme napocitali necelych 300 km v nohach za 19 dni (oba treky), hrozne moc vypoceneho potu, kila sezranych KitKatu, nula ukopnutych prstu, nepocitane kopcu a nejake ty velehory. :)) Kazdy den jsme urazili tak 15-20 kilacku a nestacili se divit, co to kolem nevidime za krasy.

Oba treky jsou v podstate pohodove pro cloveka, co rad chodi a je zdravej, v dobry fyzicky kondici. Hodne udela i priprava predem, nam pomohlo to trekovani v Darjeelingu. Velkou vyhodou je spousta vesnicek po ceste, porad clovek nekoho potkava, ubytovani nepocitane... Clovek si ten trek proste muze nastavit podle sebe, co zmuze nebo nezmuze a nemusi ho ani chodit cely, muze si najmout nosice a pruvodce a chodit pomalicku... A nebo muze letet jako drak, totiz jako my. :)) Hlavne se nesmi podcenovat aklimatizace (riziko AMS - Acute Mountain Sickness), coz jsme si osefovali bocnim vyletem na Tilicho Lake. :) Aneb utikali jsme pomalu, aby nam bylo dobre. :) Coz i v podstate bylo, az na mensi neprijemnosti, ale nemuze bejt vsechno ruzovy, ze. Nohy porad trochu bolej, ale uz se aspon sehnu na tureckej zachod. :))

Pruvodce ani nosice jsme nemeli, neni to nutne, takze jsme si vsechno odtahali sami. A da se to. Slyseli jsme hodne negativnich zkusenosti s pruvodcema, kolikrat i zaostavali, v podstate zdrzovali, zadny valny info nepodavali...

ANNAPURNA CIRCUIT

PRVNI DEN (16.4.) jsme rano vyrazili autobusem do Besi Saharu (820m), cesta tradicne "houpava", jak uz to po kamenitem terenu v mistnich "super-lokal-busech" byva. V Besi Saharu jsme presedli na dalsi busik do Bhulbule, da se to jit i pesky, ale je to po "nove" (nedokoncene) silnici a jit s dopravnima prostredkama za prdeli se nam nechtelo. Lepsi setrit energii na dalsi useky, ktere rozhodne stoji vice za to a krajina je jeste krasnejsi. Jizda byla skutecne "bumpy", jsem rada, ze jsem nesedela na strese busu jako nekteri... :))

V Bhulbule (820m) jsme zbastili nasi prvni trekovaci svacu v podobe mrkve, okurky a cokolady a po nekolika hodinach mackani se v autobuse jsme celi nateseni a naslapli vyrazili na cestu...

Priroda se snad ani neda popsat, prochazeli jsme udolim obklopeni kopci v zelenych a modrych tonech a velehory se ukryvali nekde v mracne dalce... cekaly na nas. :) Vedro jako prase, slunicko nas smazilo, Cola po ceste zchladila a navecer jsme dorazili do Ghermu (1130m), kde jsme nasli nas prvni azyl na ceste.

Nutno podotknout, ze ubytovani po ceste je az na High Camp pod Thorung La prusmykem veskrze v pohode a relativne ciste. Samozrejme velmi zakladni a s tim zachodem a sprchou to bylo obcas komplikovany, ale v podstate pro trekare luxus - mit jidlo po ceste v restaurackach a nemuset se tahat se stanem. Ceny za jidlo jsou sice brutalni, vysokohorska prirazka pro nebohe turisty tu funguje, ale pokoje se daly obcas i ukecat zadarmo, pokud clovek jedl v hotelovych restaurackach.

Hned zkraje nam furt nabizeli po ceste marihuanu, ze ji maj moc dobrouckou (roste jim to tam vsude) a tahali nas do restauracek, lakali na "nejlepsi" ubytovani... Tak jsme je decentne odpalkovali, ze uz mame hasis z Pokhary... :)) A mirili jsme dal.

Malem bych zapomnela na MULY, ktere byly vsude a nejlepe ve velkem poctu. A kdyz uz jsme nenarazili na cele stadecko na uzke kamenite ceste na svahu kopce (kde byl vazne docela problem se vyhnout), tak nam alespon mile muly nadelily sva HOVNA, ktera byla take uplne vsude. Cloveku to alespon pripominalo, ze se vazne nema kochat pri chuzi, ale poradne koukat pod nohy. :))

DEN DRUHY jsme si to namirili do Dharapani (1900m). Docela "stoupacek", ale zmakli jsme to. Jen tak tak jsme unikli desti a dvema hrozne otravnejm malejm holcickam, ktery nas neustale stopovali... Asi chteli skolni pero nebo cokoladu nebo nevim co... Noc uz byla trochu chladnejsi, ale stale jsme to jeste davali ve spacaku. :) V noci byla slyset buracejici reka a z okna jsme videli primo na vodopad. Slunicko pres den porad smazilo, ale tesne pred cilem nas malem zastihl dest. Vetsinou se tak kolem druhe odpoledne zacalo zatahovat a pocasi hrozilo bourkami, ale my to ve vetsine pripadu stihali dobre. ;)

P.S. Na nohach stale sandale.

DEN TRETI jsme putovali do Chame (2670m). Tentokrat uz od rana mrholilo, ale tim jsme se nenechali zastavit, natahli fungl nove plastenky a uz se slo. :) Hory se nam porad nekde schovavali, ale cesta porad krasna, vlastne cim dal tim krasnejsi. Cestou se nam naskytl pohled na obrovsky ledovec, otevirajici cestu do udoli... Tezko se to popisuje, vlastne se to ani poradne popsat neda, krajina se porad menila, rozmanita, divoka, nekde zase zkrocena lidmi v podobe policek... kazdopadne to byla nadhera. Kazdou chvili mel clovek moznost spatrit nejaky ten vodopad rinouci se z hory a zaroven obdivovat ty neskutecny barvy okolo, ktery se menily podle toho, jak moc nebo malo na ne dopadaly slunecni paprsky... Krasny.

No, to jsem toho moc nenapsala, ale sedime v Bandipuru v jedne dost kyslikove izolovane netove kavarne a moje mozkove bunky ten nedostatecny prisun kysliku nestihaji aneb zacina mi tu byt ponekud nevolno a nemohu psat, tudiz pokracovani priste. Brzo na poctenou. :)

Himalaaaaje...!

Ahoj vsichni, tak se opet ozyvam - tentokrat ze slunneho Nepalu, kde jsme zazili za tech nekolik dni snad vsechna rocni obdobi... V nohach mame za 19 dni trekovani nevidane kilometru a v zaludku buvoli stejk. :)

Jeste nez se vrhnu do popisovani naseho himalajskeho dobrodruzstvi po horach, tak trosku strucneji dokoncim Indii a zminim cestu pres Nepal do Pokhary, protoze tak fakt "stala za to"...

TSOMGO LAKE - INDIE (SIKKIM)

V Gangtoku jsme sbalili tunu mrkve, susenek a nasi bandu Anglanu a vyrazili jeepem na vrcholky hor - totiz na Tsomgo lake, ktere lezi ve vysce 3780m obklopene horami. Jezero moc pekne, ale diky pocasi jsme si z neho na zadek uplne nesedli. Bila obloha splyvala s bilymi kopci a jezero melo nasedlou barvu, ktera zrovna neoslnovala... A k tomu vsude masy Indosskejch turistu. Kam se muzou nechat dovest za minimalni fyzicke namahy, tak tam jsou. Nicmene bylo dost zajimave a vtipne ty magory v holinkach pozorovat, jak se vozej na jacich a valej se ve snehu, kterej nekteri z nich mozna videli poprve v zivote... :) Snehove vlocky na ksichte jsem nezazila mesice, takze zazitek to rozhodne byl. :))

MANGAN - INDIE (SIKKIM)

Z Gangtoku jsme se vydali na celkem ubijejici a zdlouhavou cestu jeepama do Manganu, odkud jsme mirili jeste trochu dal za udajne krasnymi vyhledy. Prselo, ubytko bylo plne, tak jsme se zase museli vratit do Manganu, coz se ukazalo nakonec jako to nejlepsi misto, odkud rano skutecne byly krasne videt hory... sice nas to stalo brzke vstavani a par kilometru do kopce, ale stalo to za to. :)

KALIMPONG - INDIE (WEST BENGAL)

Kalimpong byla nase posledni destinace, ze ktere jsme se vydali pres Siliguri smer Kakarbita v Nepalu... Kalimpong jako takovy nam neprisel nijak zajimavy, uz jsme byli nateseni na Nepal, nicmene svuj "highlight" mel - v podobe hromady KAKTUSU! Ale ze jich bylo! Cesta do skleniku sice byla zdlouhava a trnita, malem jsme je pres mesto nenasli, ale zadarilo se. Oblast Kalimpongu je pro pestovani kaktusu znama, ale ze jich uvidime tolik a v takovem mnozstvi a rozmanitosti druhu, to jsme ani necekali. Nejsem zadny zvlastni "kaktus-fanda", ale skoro vsechny ty pichlavy "obludky" zrovna kvetly a mely nadherne zarive zlute a ruzove kvety... Parada.

To byla posledni barevna tecka za nasim indickym dobrodruzstvim a ted uz prichazi na radu NEPAL! Jeste k tem barvam - uplne jsme zapomnela zminit HOLI, indicky svatek jara. Bohuzel jsme ho trochu promeskali, ale precijen neco videli. Bylo to jeste v Darjeelingu nez jsme vyrazili na trek. Nadsene jsme zjistovali datum a v onen den jsme se pohybovali jen opatrne po meste, abychom nedostali barevnou delovku, byla docela dost kosa a od naseho puvodniho zameru se pripojit jsme upustili. Kazdopadne na "hrozne uzitecnych" turistickych informacich nam rekli spatne datum, ve meste mistnaci take rikali neco jineho, takze nakonec po sobe lide hazeli barevny prasek az dalsi den, kdy uz jsme vyrazeli do hor.

Tuhle barevnou tradici dodrzovali hlavne deti a sem tam par rozjarenych dospelaku, ostre zelena a ruzova byla videt na silnici, zdich i hlavach rozesmatych deti... :) Tak to by bylo uz skutecne "sbohem, Indie"!

KAKARBITA - NEPAL

Jeepem ze Siliguri jsme dorazili pozde odpoledne do Kakarbity - nepalskeho pohranicniho mestecka. Jako prvni vec jsme si samozrejme museli jit vyridit viza. Cena se zvedla, takze misto ocekavanych 30$ za osobu (mesicni vizum) po nas chteli 40$. To byla prvni "radost". Druhou radosti byly informace o prodlouzeni. Chteli jsme na Nepal mesic a osm dni, pricemz minimum (jsme se dozvedeli) je 15 dni prodlouzeni. A dalsich 30$ za osobu. Bum. A to je v Nepalu rok turismu. Komicke a dost tragicke je, ze nikdo poradne nevi, v cem rok turismu spociva, pro turisty to zadne vyhody nema, maximalne pro horolezce... A ceny jsou jeste mastnejsi. No, hlavne, ze ten rok turismu maj... aby mohli vyletnici vysolit jeste vic.

Po rozladeni jsme si zjistili autobusy, zajistili hotel kousek od autobusaku, poradne se napucli a posilnili nepalskym (a pekne drahym) piveckem a sli se trochu prospat, abychom mohli ve ctyri rano vyrazit na dloooouhou cestu autobusem do Pokhary.

No, to byla jizda. Ridic jel v pohode, daval pozor... aspon se to tak zdalo. Neda se to tvrdit o ostatnich spoluucastnicich silnicni dopravy, nekteri magori jeli tak rychle, ze to malem odneslo strechy ve vesnicich. Hovada. Cesta mela trvat 13 hodin, ale diky ridici a kokotskemu "vysetrovacimu" systemu jsme se zasekli na 4 hodiny v nejakem prdelakove.

A proc? Autobus uz se rozjizdel pomalu ze zastavky, kdyz v tom mu nejaky tupy chodec vlezl skoro pod kola. Tudiz "mily" autobus "mileho" chodce srazil. Poradne jsem nic nevidela, az Martin mi to pak rikal - chodec se tezce zvedl, okolo lidi, coz byl signal pro ridice, ze muze jet "v pohode" dal... dost zvlastni chovani, trochu jsme z toho byli zarazeni, ale jelo se dal. Po chvil nas zacala honit motorka a za dalsich nekolik metru nas zastavili v onom prdelakove policajti a vsechny vyhnali z autobusu ven a ze se jde provest s ridicem setreni... v podstate nas drzeli skoro jako rukojmi uplne nesmyslne 4 hodiny, nez ridic zaplatil nejakou pokutu, vsichni se na sebe usmali a nazdar. Pak se aspon stridal s dalsim ridicem... Doted nechapu, proc nas nemohl odvest onen alternativni ridic uz o ty 4 hodiny driv a museli jsme cekat jak kokoti v uplne dire.

Silnice byla prakticky celou dobu rovna a prehledna, pricemz mnoho ridicu evidentne diky tomu smyslelo stylem "rychle a zbesile". Nekdy v deset vecer jsme konecne uplne vyrizeni dorazili do Pokhary a padli do postele. (Dani a Marto, diky za tip na ubytko!!!)

POKHARA - NEPAL

Pokhara, turisticka oaza Nepalu, ma mnoho co nabidnout. Kdyz ma clovek kliku na pocasi, muze videt Dhaulagiri, Annapurnu, Manaslu a Machapuchare prezdivanou "Fish tail" i z okna hoteloveho pokoje. Coz se nam postestilo. :) Pokhara je krasne zasazena do kopcu a hor a na okraji mesta se rozprostira obri hladina jezera, vecer se daji pozorovat cervanky nad Himalajemi...

Pokhara je hodne turisticka, osazena obchudky a restauracemi, coz nekomu muze lezt na nervy, ale nam to tak nejak nevadilo. Atmosfera je tu prijemna a precijen i v te zivosti mesta a cvrkotu turistu je tu tak nejak klid a pohoda. A pokud chce clovek "uniknout" do neturistickeho centra, ktere uz je beznym hlucnym a prasnym mestem, staci vzit nemene namackany autobus a jet.

Nase prvni dva dny v Pokhare byly ve znameni temer zbesileho nakupovani vybaveni a zarizovani permitu na Annapurny (20$ za permit a jeste 2000 rupek za vstup do parku na osobu...). Shaneli jsme Martinovi kalhoty (nemozne), plastenky, hulky, spacaky... bylo toho nad hlavu, takze nakonec jsme si pred trekem skoro ani neodpocinuli. Obchodu s nepravymi vyrobky The North Face jsme v Pokhare jak nasrano, jinak se to rict neda. Udajne ma byt kvalita slusna, ale pravdou je, ze pokud chce clovek vyrazit se skutecne hodne dobrym vybavenim, musi si ho koupit doma. V Kathmandu pry nekolik obchodu s originaly je, ale kdo vi, kde je pravda o kvalite... Obehli jsme toho skutecne hodne, porovnavali, zkouseli... a nakonec si koupili krosnu, pujcili spacaky... Z krosny Martina bolej zada, hulky se prubezne zasekavaly a nedaly se zasroubovat a spacaky se po dvou dnech zacaly parat... Abych to shrnula, vybaveni na trek se sehnat da a pokud clovek nezada hyper kvalitu, tak to i staci a prezit se s tim da. Pujceni spacaku je financne rozhodne vyhodnejsi. Kokotina je pujcovat si boty, ale i tuhle hovadinu nekteri neznali trekari delaji a pak maji puchyre jako krava... a chodi po horach v zabkach.

Timto uz se dostavam ke "dni D", tedy k 16. dubnu, kdy jsme zacali Annapurna Circuit. Ale jelikoz musime bezet na veceri, tak uz to ted nestiham, ale aspon vas muzu navnadit... :) Ozvu se co nejdrive, strucne se to ani shrnout neda, byl to krasnej,  narocnej a neopakovatelnej zazitek uprostred velehor... Tak priste!

P.S. Zblizka se ty osmitisicovky tak vysoky nezdaj. ;)

Sbohem Indie!

Ahoj, tak jsem zase zpet. :) O Yoksumu vam uz asi vic nenapisu, az na mensi vylet (co noha nohu mine) - zacatek Dzongri treku - se toho vic nedelo. Byla zase ukrutna zima, ale pres den se oteplilo a my po dvou nocich v Yoksumu vyrazili o dum dal... ackoliv tady by se spis hodilo napsat o horu a nejake to udoli dal. :)

TASHIDING

Opet jsme se s nasimi "batuzky" (uz tak po peti metrech mam dojem, ze mam ten svuj bagl asi narvanej cihlama...) vydali cestou necestou dalsich 20 km do mestecka Tashiding, ktere se pysni jednim z nejposvatnejsich sikkimskych buddhistickych chramu. Chram stoji jako tradicne na kopci, takze za ten den nam pribylo jeste dalsich pet kilacku, ale to uz jsem vazne valela jazyk po zemi.

Nicmene zazitek to byl pekny, popovidal si s nami buddhisticky mnich a podivali jsme se do jednoho z mensich chramku, ve kterem byla obri verze modlitebniho mlynku s mantrou "Om mani padme hum"...

RAVANGLA

Bohuzel jsme se dozvedeli, ze hrozi dvoudenni celostatni stavka za lepsi platy pro delniky, co znamenalo dvoudenni zasek na jednom miste pro nas. Nakonec padla volba na Ravanglu, kam jsme se (bohudik) po mensich komplikacich dostali (aneb domluvit se s ridicema jeepu a dostat z lidi nejaky informace o odjezdech a prijezdech na kyzena mista je fakt nadlidskej vykon).

Ravangla je mestecko na kopci, plne obchudku a hotelu, vsechno bylo ovsem ve dnech stavky kompletne zavrene, takze hned po prijezdu jsme se poradne zasobili horou zeleniny a tunou susenek na horsi casy. Coz mi pripomina, ze jsme si tu vypestovali lehci zavislost na maslovejch susenkach a KitKatech...

Jinak v Ravangle je krasnej a novej (1995) buddhistickej klaster - pro me zatim nejkrasnejsi. Za klasterem rekonstruuji a nove buduji obri areal se stejne obrim Buddhou. V pozadi jsou videt Himalaje a vypada to v hezkem slunecnem pocasi fakt impozantne... co teprve, az ta rekonstrukce bude hotova.

Jinak den stavky jsme vicemene prozevlovali (ono je to obcas potreba), ale televizni plany nam prekazila necekana bourka... nastesti jsme meli karty, sachy, damu a spoustu jidla, tak jsme nudou neumreli. :)

Ovsem POZOR, druhy den stavky nam pocasi pralo, bylo nadherne a nad mestem stala vyzva (kvuli ktere jsme do Ravangly jeli) s nazvem Maenam Hill (3235m), kterou jsme proste museli zdolat. A taky zdolali. :) Celkem to bylo cca nasich oblibenych 20 km, nahore nadherne, vsude samej "Himalaj", cesta byla krasne "dzungloidni" a jeste se nam podarilo potkat particku bezvadnejch Anglicanu... Co vic si prat. :) (Nahore to byla akorat vrstva navic, byl tam solidni chladecek.) Nakonec se Ravangla vydarila, tak jsme mohli spokojene razit dal.

GANGTOK

Gangtok, hl. mesto Sikkimu, je zase dalsi mesto na kopci, ktere se vlastne nicim moc nelisi od tech ostatnich... vyhodou je vice hotelu na vyber, vice restauracek a zradelen a taky PEKARNY s KOBLIHAMA!!!! V centru je taky docela pekna promenada plna modernich obchodu...

Za navstevu stoji Institut tibetologie, dalajlama tam polozil zakladni kamen v roce 1975 - prohlidnout se daji ruzne sosky, svitky, knihy, hudebni nastroje a "thangky" (malby na hedvabi s buddhistickou posvatnou tematikou). Hlavne je na nekolika panelech popsana cela historie stvoreni Budhhy, tak o tom konecne neco trochu vim. :) Uz jsem neco cetla v minulosti, ale pamet je hrozna vec...

Taky jsme se byli podivat na vystavu orchideji (maminko, tve srdce by opet zaplesalo) a vylezli jsme hroznej krpal nad mesto na dalsi klaster... jsme proste kulturni az na pudu. :)

Uz budeme muset zase koncit, zaviraj internetovou kavarnu... Tak jen strucne - vylet na Tsomgo lake popisu priste, pak uz jen cesta do Manganu na "velehorske vyhledy" a dneska jsme dorazili do Kalimpongu... zitra mirime uz na hranice a pozitri NEPAL, nase vytouzena tresnicka na dortu. :) Ceka nas Annapurna Circuit a nasledne na to se napojime na Annapurna basecamp, takze tak 20 dni pochodacek pres "kopecky". Nemuzem se dockat. :) 

Chtela jsem napsat nejake indicke zhodnoceni naseho trimesicniho putovani po tehle zemi, ale nejak nemuzu nic narychlo vymyslet. :) Melo to sva slaba mista, ale i tak to byly tri krasne a neuveritelne mesice po zemi, ktera urcite nase kroky nevidela naposled - protoze ma porad co nabidnout, i kdyz dokaze i pekne namichnout... :) Mejte se krasne, pristi zpravodajstvi uz z Nepalu!

Tlusta oblacnost a bolave nozicky

Ahoj, ahoj! K te tluste oblacnosti, to jsem proste nemohla nezminit. Martinuv novy "terminus technikus", ktery se zrodil pri pozorovani drze se rozpinajiciho destoveho mraku na obloze... :)

Posledne jsem nedokoncila Singalila trek, nuze... Pet dni, ctyri noci, nejvys jsme se dostali na vrchol Sandakphu (3636m), vyhledy fakt staly za to, ale zima ukrutna. V Nepalu se asi zasobim jacima fuseklema a rukavicema (a svetrem navic...), aby me nocni "chladek" nezkolil. Ubytovani behem treku (spali jsme v chajdach v mistnich vesnickach) bylo prekvapive luxusni a levne (rozumej na horske chude pomery), nekde jsme i dostali kybl teple vody (horka je silne slovo, ale taky se to prihodilo).

I jidlo bylo za minimalni ceny (oproti tomu, co nam sdelili v turistickych informacich v Darjeelingu - nakopat jim zadek za totalni dezinformovani turistu malo), ale stejne jsme se zasobili nejakym tim osobnim proviantem...

Behem trekovani jsme vystridali vedro i hyper zimu (dokonce i snih tu a tam byl), mlhu i slunecni zari, ale bohudik celkove se nam pocasi opravdu vydarilo. V Darjeelingu nekolik dni hnusne a prvni den treku se obloha roztahla a potesila nas vyhledy primo netusenymi. :) A takhle nas tesila az do konce. :) Zpocatku me teda nohy moc nenesly a me plice si zvykaly na necekane nadmorske vysky jen pomalu, ale zvykly si... nohy taky. Pilne je od treku cvicime, takze domu se vratim jak pohubla zena Rambo.

Bohuzel jsme se potykali OPET s jistymi strevnimi problemy, ale zasoby toaletaku byly, chemikalie z Darjeelingske lekarny taky a vule jit dal rovnez. Takze jsme to zvladli, ale potkali jsme parecek postarsich Francouzu a ty to museli druhy den kvuli stejnemu problemu otocit zpatky... takze jsme meli kliku, ze to nebylo tak zly.

PELLING

 Z Darjeelingu jsme vypadli do Pellingu, krome hotelu narvanejch Indosema a restauraci tam neni absolutne nic... Za navstevu ovsem stoji Pemayangtse Monastery a clovek se muze "relaxacne" courat po okoli. Coz jsme po docela narocnym treku rozhodne potrebovali. Moje nohy teda urcite. Moje telo si taktez uvedomilo, ze dozasobit se novym tukem by nebylo zle, takze od Darjeelingu bych furt zrala. :)) Martin by zase zbodnul celou ogrilovanou kravu, kdyby to slo... :) Nicmene jsme doted byli porad na nohach, takze nejaky tuky nemaj sanci (ackoliv ja se svedomite snazim), zato Martin by si klidne mohl v nejake pohadce strihnout roli pohuble smrtky... ale taky se snazi naplnit brich, co to jde. Mrkve, okurky a redkvicky jsou v Sikkimu opravdu chutne, takze zereme vitaminy jako zbesili... :))

Jsem nejak odbocila, ale k tematu jidla se timto obloukem zase vracim... :) Zjistili jsme, ze v nedalekem Darapu se kona festival sikkimskeho tradicniho jidla a piti, takze jiste chapete, ze tam jsme nemohli chybet. Podarilo se nam chytnout auto dvou Indosu, jeli zrovna tim smerem (jinak se tam dopravit prakticky nedalo, pokud jsme nechteli jit hodinu a pul az dve po silnici...) a uz jsme ZRALI. K ochutnani bylo vsechno mozne, od podivneho slaneho caje s maslem, kurecich MOMO (plnene tasticky-knedlicky), suseneho buvoliho masa az po TOMBU - teple "pivo", ktere se chuti podoba burcaku a je to proso zalite teplou vodou podavane v bambusu... moc zajimave a v chladnem pocasi neuveritelne bodne. :)

Tot asi vse k Pellingu, byla tam jako tradicne zima, televize vypadavala, ale i tak jsme si odpocinuli, nasali novou energii a s plnou polni (to by me zajimalo, kolik ten muj batoh vlastne vazi...) se vydali dal...

KECHOPARI LAKE

No, s kompletni zatezi na zadech se chodi sakra blbe. Z kopce se mi podlamovaly nohy a do kopce jsem funela jak lokomotiva... Uz ani nevim, kolik jsme presne usli, ale nejakych 23km to hodilo urcite. Kazdy nam uz ke konci rikal jine vzdalenosti, takze posledni hodinu jsme za kazdou zatackou vyhlizeli vytouzene jezero. Samozrejme zacalo prset, objevila se Martinova "tlusta" oblacnost a v Trekker's Hutu vypadla elektrina... jesteze existuje ten ohen a svicky, ze... Nicmene vecer se pak jeste udelalo na chvili hezky, i slunicko vysvitlo, takze nakonec se nam z vyhlidky postestil moc hezky vyhled na posvatne buddhisticke jezero v zari zapadajiciho slunce... Jezero jinak samo o sobe neni nic zvlastniho, atmosferu spis dotvari vsudypritomne vlajecky s natistenymi sutrami - lungty.

Stravovani bylo velmi skromne, ale ochutnala jsem tam jeden z nejlepsich masala caju. :)

Druhy den jsme se vydali na kopec a lesem smerem k posvatne jeskyni, ale pocasi bylo nevlidne, tak jsme se na ceste zpatky zasobili susenkami... :) A na dalsi chozeni se vyprdli.

YUKSOM

Od jezera jsme si hodili dalsi cca dvacitku kilacku do Yuksomu, prvniho hlavniho mesta Sikkimu (nyni je to Gangtok). Cesta byla bohudik misty protkana sluncem, zato pul hodiny po nasem prichodu zacal peknej slejvak.

Yuksom je takova mala "prdelka", nic tam vlastne neni, je to ovsem vychozi bod pro Dzongri/Goecha La trek. Uz jsme si to malovali relativne nadejne, tenhle trek je nejbliz ke Kanchejunze, dostat se da az do 5000m (no, dobre - je to 4940m, Goecha La), ale ve spatnem pocasi je to o nicem. A taky je to dost drahy trek. V Yuksomu je to nejlevnejsi, 35 USD na den (3 lidi a vic), ale v druhe agenture nam rekli dokonce 55 USD! Ale abych to ukoncila, na zmineny trek jsme se nakonec vykaslali. Pocasi nevypadalo nadejne ani podle predpovedi a potkali jsme par lidi, co trek sli a na pocasi dost nadavali, vyhledy prakticky zadne... A na zledovatele ceste se snehem se urcite nejde moc dobre... Ani majitel agentury nas svym "busy" pristupem ala tovarna na trekovani nepresvedcil. Vecne byl na telefonu, informace jsme z nej dolovali a nakonec nam sdelil, ze se musime rozhodnout rychle, ze je dost zaneprazdnenej a lidi chodi hodne (jen s nama by to bylo minimalne sest lidi, coz uz je dost...).

Uz musim urychlene koncit, toz mejte se krasne, ja zase napisu, zdravim z Gangtoku - zitra uz Tsomgo Lake!